Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bojová hodnota čs. opevnění v září 1938 2. část

6. 10. 2014

 

Možnosti obrany objektů při jejich dobývání protivníkem

   U všech druhů opevnění se počítalo s tím, že protivník může i přes palebnou přehradu časem proniknout za překážky až k jednotlivým objektům. Jednoduchým a spolehlivým způsobem obrany bylo přivolání dělostřelecké palby na vlastní objekt. Tříštivé dělostřelecké granáty nemohly bunkry ohrozit, veškerá živá síla v okolí by však byla buď zneškodněna, nebo zahnána. Stav a počty dělostřelectva na HOP však nezaručovaly, že toto řešení bude možné použít vždy a všude. Každý bunkr tak měl být schopen se do jisté míry bránit samostatně, s pomocí svých sousedů, nebo jednotek z týlu.


Obrana těžkého opevnění

   TO bylo na obranu připraveno nejlépe. Těžké obvodové a intervalové překážky společně s palbou kanónů ze střeleckých místností téměř vylučovaly možnost ohrožení tanky protivníka. Větší šanci proniknout překážkami s použitím ženijních prostředků měla pěchota, zvláště po jejich poškození dělostřelbou a bombardováním. Vzhledem k odolným železobetonovým zdem by nejohroženějšími místy objektů byly střílny a vchody.
   Přístupu ke střílnám hlavních zbraní však bránil tzv. diamantový příkop. Spuštění náloží shora neumožňoval převislý strop nad střílnami. Jak prostor před střílnami hlavních zbraní, tak prostor před vchodem mohly postřelovat z pomocných (obranných) střílen lehké kulomety. Společně s hlavními zbraněmi a kulomety v pancéřových zvonech na stropnici objektu vytvářely kruhovou palebnou obranu. Hluchá místa u týlové stěny a v diamantových příkopech měla být bráněna granátovými skluzy.
   Vchod do TO byl lomený a chráněný mřížemi a dvěma plynotěsnými pancéřovými dveřmi (u „arabských“ objektů jen jedněmi). V čelní stěně za mřížemi byla umístěna střílna, ze které bylo možné postřelovat přes mříže prostor před vchodem, který již nepokrývaly palebné vějíře pomocných zbraní.
   Ve dne se sousední objekty navzájem chránily palbou. Pokud by za snížené viditelnosti již k obraně vlastní možnosti nestačily, mohla posádka TO na sebe palbu ze sousedních objektů přivolat telefonem. K tomu mohly být použity těžké kulomety i pevnostní kanóny. Používaly totiž nejen protitankovou, ale i protipěchotní kartáčovou munici. Výhodou by bylo, že posádka napadeného objektu mohla tuto palbu sama telefonicky navádět i ukončit.


Obrana dělostřeleckých tvrzí

   Objekty dělostřeleckých tvrzí by se bránily stejným způsobem, jako jiné objekty TO. Oproti samostatným pěchotním srubům však měly dvě výhody. Součástí posádky každé tvrze byla jednotka pěchoty, o síle několika čet, určená k výpadům v areálu pevnosti. Tuto jednotku bylo možné v případě nouze povolat na pomoc, zvláště při proniknutí jednotek protivníka k týlovým prostorům objektu. Velitel tvrze mohl samostatně nařizovat výpady až do síly jedné čety. Útočníci by se tak ocitli v křížové palbě zbraní pěchoty a napadeného objektu. V krajním případě, pokud by byl objekt natolik poničen, že by již nebyl bojeschopný, mohla se jeho posádka stáhnout do podzemí pevnosti.
   Nejslabším místem tvrzí byly vchodové objekty. Byly však umístěny nejvíce v týlu, proto bylo těžké se k nim dostat. Jestliže by přece jen útočníci prorazili linií pěchotních srubů a LO, museli by vchod do pevnosti namáhavě dobývat. Každý vchodový objekt mohl být bráněn vlastními zbraněmi a samotný vchod byl zabezpečen podobně jako u ostatních objektů TO.
   U některých vchodových objektů začínala za pancéřovými vraty hlavní chodba tzv. svážnicí. Nejprve tedy sestupovala šikmo dolů a teprve potom pokračovala rovně. Přestože tento prvek byl použit k vytvoření bezpečné hloubky podzemí tvrze, přispíval i k její případné obraně. Protivníkovi by totiž byla vidět nejprve spodní část trupu, dřív než by mohl při sestupování do nitra pevnosti sám začít střílet.
  V případě, že by se útočníkům podařilo proniknout přes mřížová vrata (bylo nainstalováno jen 1,5) a následující dvoje pancéřová vrata (nebyla v září 1938 nainstalována v žádné tvrzi), byla možnost chodbu do pevnosti zavalit. Nedaleko od vchodového objektu byly po obou stranách hlavní chodby souběžně s ní vyrubány minové štoly, ve kterých měly být k tomuto účelu uložené trhaviny. Po zavalení hlavní chodby by posádka mohla v případě potřeby opustit tvrz nouzovými východy, umístěnými v diamantových příkopech jednotlivých objektů pevnosti.
   Zásadním problémem obrany dělostřeleckých tvrzí v září 1938 byla nedokončenost jejich vybavení a vyzbrojení. Objekty tvrzí nebyly na případné dobývání protivníkem dostatečně připraveny. Velmi zranitelnou částí byly šachty neosazené otočnými dělostřeleckými věžemi (u všech tvrzí). Stejně jako u neosazených zvonových šachet hrozilo, že jimi do objektů vletí dělostřelecké granáty nebo letecké bomby. Tlakové vlny a střepiny po výbuchu munice by pak z šachet pronikaly do chodeb pevností.


Obrana lehkého opevnění

   Lehké opevnění, tvořené z většiny objekty vz. 37 (nazývané řopíky), bylo nejpočetnějším druhem opevnění ČSR.  Na většině úseků byla obrana postavena právě na něm.  Samotné LO by k obraně nestačilo. Proto bylo doplněno soustavou polního opevnění. Ke každé linii objektů vedly z týlu klikaté spojovací zákopy a jednotlivé linie objektů byly propojeny zákopy komunikačními. Na zákopy navazovaly  dřevozemní  objekty a okopy pro kulomety, kanóny proti útočné vozbě (protitankové kanóny) a minomety.  Čím méně bylo LO dokončené, tím propracovanější byl systém polního opevnění. Chybějící, nebo špatně využitelné objekty bylo třeba nahradit střeleckými zákopy a okopy.
   Největší nebezpečí hrozilo posádkám LO při nečekaných přepadech, zvláště za snížené viditelnosti. Tomu se čelilo neustálým pozorováním a hlídkováním. Každá posádka pozorovala okolí bunkru ze střílen a z periskopů (pokud byly nainstalovány). Mezi jednotlivé objekty se umisťovaly do komunikačních zákopů hlídky, které zde na rozdíl od vojáků v objektech mohly lépe využívat sluch (především v noci). Před HOP velitelé vysílali přední stráže, které v některých případech využívaly objekty LO vz. 36, ležící před liniemi objektů vz. 37 (v západní části Čech). Mezi hranicemi a HOP působily navíc jednotky Stráže obrany státu (SOS), které měly protivníka zdržovat při postupu. Při jeho přiblížení k HOP by jednotky SOS prošly průchody v překážkách a stáhly se na linii LO.
   Na všech úsecích LO nebyly dokončeny těžké překážky proti útočné vozbě. Protože i vybudované překážky nebyly tak kvalitní, jako v úsecích TO, mohly být snadněji poškozeny dělostřelbou a bombardováním. Při nedostatku kanónů proti útočné vozbě mohly tanky proniknout mezi objekty. V takovém případě měly posádky bunkrů zahájit palbu průbojným střelivem vz. 31, které mělo ocelové jádro. Střelivo bylo ovšem proti lehkým tankům účinné jen na 50 – 100 m. Pokud nebylo možné tanky zastavit, měla být palbou kulometů zničena doprovodná pěchota. Tanky bez pěchoty by se staly snadným cílem jednotek v týlu obrany.
   Německé velení si uvědomovalo problematičnost dobývání LO a vypracovalo taktiku malých úderných skupin. K tomu byly použity informace o řopících získané špionáží. Základem taktiky byl nečekaný útok na několik objektů naráz. Každý bunkr měl být napaden z pravé i levé strany současně za použití dýmovnic, ručních granátů, zápalných lahví, hořlaviny k nalití do periskopů, trhavin na tyčích ke zničení střílen, případně plamenometů. Takový útok však měl několik slabin. Za dne a při nenarušené obraně by byl jen velmi těžce proveditelný. Vzájemná krycí palba z objektů spolu s palbou z týlu by útočníky  rychle zkosila. Při použití dýmovnic by bylo dýmem obklopeno jen nejbližší okolí řopíků a mohly by se vzájemně postřelovat pomocí zařízení ke střelbě za snížené viditelnosti.
   Nejslabším místem objektů vz. 37 byl periskop. Aby jím však bylo možné do bunkru vhodit granát, nebo nalít hořlavinu, bylo třeba při jeho zasunutí odstranit krycí ocelový klobouček. To bylo možné pomocí ženijního nářadí, nebo nálože. Oboje však vyžadovalo určitý čas, kterého se při takovém útoku nedostávalo. V některých objektech navíc nebyly periskopy vůbec nainstalovány a jejich posádky zatloukly otvory ve stropech dřevěnými kůly.
   Útoku na vchod do řopíku rozměrnější náloží bránila částečně mříž ve vstupní chodbičce a palba ze střílny v její čelní stěně. Ruční granáty, které bylo možné mříží prohodit, nebyly k proražení pancéřových dvířek dostačující. Nepříjemné by mohlo být vhození zápalné lahve nebo dýmovnice do vstupní chodbičky. Ruční ventilátor by  nasával kouř z chodbičky dovnitř bunkru a posádka by musela použít plynové masky, což by ztížilo její orientaci během boje.
   Střílny objektů vz. 37 byly oproti střílnám objektů vz. 36 úzké a neumožňovaly vhození ručního granátu do řopíku. Výbuchu granátu na jejím povrchu by ocelolitinová deska střílny odolala. Zničit střílnu bylo možné silnější náloží, přiloženou k ní tak, aby byl útočník mimo palebný vějíř kulometu. To šlo provést jak shora, protože střílny nebyly na rozdíl od TO chráněny převislým stropem, tak zpoza ochranného křídla, pomocí tyče. V obou případech by útočník byl vystaven palbě ze sousedního objektu a týlu obrany.
   Vzhledem k chybějícím časovaným granátům a jejich nedostatečně fungujícím náhradám, nebylo možné spoléhat při obraně řopíků na granátové skluzy. Posádky si toho byly vědomy a tak do polního opevnění poblíž svých bunkrů umisťovaly granátníky, kteří měli objekty vrháním granátů z týlu chránit. Pokud by je při tom ovšem nezastřelili členové úderné jednotky, určení ke krytí svých spolubojovníků útočících na řopík.
   Největšími problémy obrany objektů LO byly dva, které spolu souvisely. Bylo to neexistující spojení a omezená zásoba střeliva do kulometů. Telefonické spojení mezi objekty a velením nebylo zřízeno. Částečně bylo nahrazeno smluvenými signály svítilnami. To však fungovalo mezi bunkry a týlem v noci. Mezi objekty navzájem během boje signalizace téměř nebyla možná. V posádce každého řopíku byl sice jeden muž určený jako spojka, při ostřelování nebo dobývání objektu však bylo vyslání spojky nebezpečné a časově náročné.
   Pro každý kulomet v LO bylo k dispozici celkem 10 000 nábojů. Z toho 8 800 ks střeliva vz. 24 s olověným jádrem, 200 ks červeně svítícího vz. 28 a 1000 ks průbojného vz.31. Toto množství mělo vydržet na dva dny boje. Při delší střelbě za snížené viditelnosti  by však docházelo ke zbytečné spotřebě munice. Při klamném poplachu nebo při ukončení útoku nebylo možné předat posádkám objektů pokyn k zastavení palby. Protože zásobování municí nebylo možné bez omezení, hrozilo, že přinejmenším některým posádkám bunkrů dojde během boje munice a budou se muset bránit střelbou z pušek.
   LO, zvláště na úsecích, které nebyly dobudovány, bylo při své obraně v podstatě závislé na přilehlém polním opevnění. To však nebylo odolné proti dělostřelectvu a bombardování tak, jako objekty LO. Při opakovaném ostřelování a bombardování HOP by dříve nebo později byla většina polního opevnění i s osazenstvem zničena. Osamocené posádky nedostatečně vybavených bunkrů by nestačily zamezit  palbou proniknutí jednotek protivníka poškozenými překážkami. Bez dostatečného přísunu posil, na které už v západních  a jihozápadních Čechách nebyly k dispozici jednotky, by LO během několika dnů bylo proraženo.
   Mnohem lepší situace byla na úsecích, které pro svou důležitost byly vybudovány včas a měly vyčleněny silné zálohy. Například na jižní Moravě, Bruntálsku a ve středních Čechách.  Na těchto úsecích by LO nepochybně splnilo svou úlohu a podstatně by přispělo k udržení obrany. 


Hodnocení čs. opevnění

   Každý z obou názorů na  čs. opevnění v roce 1938, uvedených v úvodu tohoto textu, má své opodstatnění. Ani jeden z nich však nemá celou pravdu. Opevnění nemohlo ČSR dlouhodobě ubránit. V nedokončeném stavu, v jakém bylo v září 1938, by ani nemohlo splnit původní úkol, pro který bylo budováno. Tedy zadržet náhlý útok protivníka a tím umožnit mobilizaci čs. armády. Provedení mobilizace a čas získaný do konce září však situaci změnily. Nejen že už nebylo třeba krýt průběh mobilizace, ale mírové jednotky armády, doplněné o mobilizované zálohy, linie opevnění posílily. Po zakopání jednotek v úsecích nevybudovaného LO už také nebylo možné opevnění obejít.
   Zůstávaly však některé závažné problémy, především nedostatečná hloubka opevnění, zmíněné chybějící spojení u LO a neexistující kvalitní protiletadlová obrana. Zásadním problémem byl také nedostatek pěších a dělostřeleckých jednotek pro obranu některých úseků opevnění, způsobený příliš dlouhými liniemi LO. Ty vznikly ve snaze chránit co největší část republiky bez ohledu na její vojenské možnosti. I přes to by čs. opevnění dokázalo nějakou dobu, ovšem těžko odhadnutelnou, vést úspěšnou obranu. Hodně by záleželo na stavu dokončenosti bránícího se úseku a dostatku záloh.
   Z dnes již známých plánů Německa na přepadení ČSR víme, že se Adolf Hitler neodvážil zaútočit na linie TO, byť ještě ne zcela dokončené. Proto měl Wehrmacht zaútočit na obranná postavení čs. armády tvořená LO v jihozápadních a jižních Čechách. Ve Slezsku měl být proveden překvapivý útok do týlu LO prostřednictvím leteckého výsadku poblíž Bruntálu a současně pozemními jednotkami od německých hranic.
   Soudě podle výsledku po Mnichovu cvičně provedené výsadkové operace Bruntál, by se tato akce Němcům nezdařila. Ze stavu připravenosti LO v jihozápadních a jižních Čechách se naopak dá předpokládat, že obrana v těchto místech by soustředěný nápor Wehrmachtu vydržela nejvýše několik dní. Německé jednotky, které by prorazily HOP v jihozápadních Čechách, by však narazily na druhé, lépe vybudované obranné postavení ve středních Čechách. Obrana jižních a jihovýchodních Čech vzhledem ke své důležitosti disponovala silnými zálohami, včetně jedné z rychlých divizí. Průlom zde tedy bylo možné uzavřít protiútokem.  
   Jak by případné další boje probíhaly, je možné pouze spekulovat. Podstatné je, že čs. opevnění bylo v rámci možností připraveno k obraně. Pokud by byly významné síly Wehrmachtu vázány akcemi spojenců na západě, bylo by možné, že by  armáda většinu HOP udržela. Před porážkou Německa bojem na dvou frontách nemuselo ani dojít k plánovanému ústupu na Slovensko. Bez pomoci spojenců by však čs. armáda bojem v obraně, byť hrdinným, Německo neporazila. Politické vedení Francie a Velké Británie však tehdejší situaci k zastavení nacistické expanze nevyužilo. To ale již nebylo chybou ČSR.
  


Použitá literatura a prameny:

KACHLÍK, Bohuslav: Možnosti obrany LO vz. 37. bunkry pevnosti kachlik bohuslav. estranky.cz, Internet
MACOUN, Jiří: Mohlo české těžké opevnění před 75 lety odolat útoku Wehrmachtu? technet.idnes.cz, Internet
MACOUN, Jiří: Nacistický blesk měla zastavit zabetonovaná Praha a deset tisíc řopíků. technet.idnes.cz, Internet
RÁBOŇ, Martin: Králická pevnostní oblast. Spolek přátel čs. opevnění Brno, s. r. o., 2011
STEHLÍK, Eduard (komentář): Pamětní spis o česko-slovenském stálém opevnění. FORTprint, Dvůr Králové nad Labem, 2000
SVITÁK, Miloslav: Boj v lehkém opevnění. Miloslav Sviták, vydavatelství a nakladatelství, Jindřichův Hradec, 2008
VLACH, Martin: Československé opevnění – plány a realizace. fronta.cz, Internet
Kolektiv: Válka REVUE SPECIÁL Československé opevnění. Extra Publishing, s. r. o. Brno, 2013

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Bojová hodnota opevnění 2.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA