Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cimrmanův vynález v pohraničním opevnění

15. 11. 2017
Mgr. Martin Ivan
 
   V důsledku nástupu nacistů pod vedením Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu, se ve 30. letech Československo začalo výrazněji připravovat na obranu v případném válečném konfliktu.
   Kromě organizačních změn v armádě a modernizace vojenské výzbroje, patřila k  přípravám také výstavba pohraničního opevnění. K té se přistoupilo v souvislosti s  nepříznivou geografickou a demografickou situací a pod vlivem spojenecké Francie. Pohraniční opevnění mělo částečně vyrovnat převahu útočníka a zadržet jej na hranicích. Případně tak umožnit armádě mobilizaci, nebo ústup na Slovensko, do doby, než zasáhnou spojenci.
   Vzorem pro opevnění budované od roku 1935 se stala francouzská Maginotova linie. Výstavbu centrálně řídilo Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) a na jednotlivých stavebních úsecích Ženijní skupinová velitelství (ŽSV).
   Opevnění mělo být původně jen těžké, to znamená, že mělo být tvořeno samostatnými pěchotními sruby a dělostřeleckými tvrzemi, doplněnými překážkovým systémem. Z důvodů časové náročnosti a finanční nákladnosti se od roku 1936 přistoupilo také k výstavbě menších objektů, tedy lehkého opevnění.
   Českoslovenští projektanti sice vycházeli z francouzských vzorů, dokázali je však vylepšit a překonat tak své francouzské učitele. Opevnění nebylo v důsledku Mnichovské dohody dokončeno v plánovaném rozsahu. Jeho kvalitu však uznali i Němci, kteří jej během okupace podrobili řadě zkoušek a část vybavení sami využili.
   Mezi technická vylepšení patří také řešení pohonu svážnicových výtahů v dělostřeleckých tvrzích. Toto řešení vycházelo z principu bezmotorového důlního výtahu Járy Cimrmana.
   Zde je třeba pro nezasvěcené uvést tři vysvětlení. Kdo byl Jára Cimrman, co byl jeho bezmotorový důlní výtah a jak byl jeho princip využit v československém opevnění.
 
Osobnost Járy Cimrmana
   Jaroslav Cimrman, česko – rakouský univerzální génius, žil a působil v Evropě a řadě zemí celého světa ve druhé polovině 19. století a nejméně první polovině 20. století. Není známý především proto, že byl dlouhou dobu zapomenut. Část jeho díla byla objevena náhodou v 60. letech 20. století v  pojizerské obci Liptákov. Nalezené dokumenty inspirovaly vznik Společnosti pro rehabilitaci osobnosti a díla Járy Cimrmana v Praze, která prostřednictvím tisku, rozhlasu a zejména divadla, nesoucího Mistrovo jméno, popularizuje Cimrmanův duchovní odkaz.
   Je pravda, že Jára Cimrman je často označován za postavu fiktivní, tedy vymyšlenou a nikdy neexistující. Připusťme, že by si jej vymysleli členové jeho divadla, jako inspiraci pro své hry. Avšak dovolilo by vedení Národního divadla, aby ve zlaté kapličce nad Vltavou byla hrána divadelní hra neexistujícího autora? Dovolilo by vedení Národního muzea, aby v jeho nové budově proběhla výstava vynálezů neexistujícího vynálezce? Točí se snad o neexistujících osobnostech životopisné filmy? (Jára Cimrman, ležící, spící.) Získala by snad neexistující osobnost největší počet hlasů v anketě největší Čech? Vycházejí na počest neexistujících osob poštovní známky? Jsou snad ulice našich měst pojmenovávány po neexistujících osobách? Za všechny Nábřeží Járy Cimrmana v Lipníku nad Bečvou. A to vše se stalo a mluví to jasně pro existenci Mistra.
 
Bezmotorový důlní výtah Járy Cimrmana
   Bezmotorový důlní výtah byl popsán v představení Divadla Járy Cimrmana Němý Bobeš s ukázkami dramatu Járy Cimrmana, zničeného v roce 1911 Josefem Padevětem a obnoveného po 60 letech Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem (1997). 
   Jako majitel dolu Marcela u městečka Grünbach sestrojil Cimrman zdviž pro horníky, která se obešla bez motorového pohonu. Fungovala na principu dvou spojených klecí, dolů jela pochopitelně ta těžší. Rozdílu hmotností obou klecí dosahoval Cimrman zprvu tím, že dolů jezdilo o jednoho havíře více. Poté, co se mu v dole začali hromadit horníci, přešel na nový systém. Horníci museli přijít na směnu vždy řádně najedeni (nejlépe těžkým jídlem) a v dole pak museli pracovat tak usilovně, aby nějaké to kilo shodili a mohli se dostat zpět na povrch.
 
Princip bezmotorového důlního výtahu v československém opevnění
   Největšími stavbami československého pohraničního opevnění byly dělostřelecké tvrze.  Tvrze sestávaly z několika objektů různého určení (pěchotní, dělostřelecké, vchodové), které byly propojeny podzemními chodbami, s  navazujícími kasárnami, sklady a dalšími zařízeními. 
   Napojení vstupních objektů na podzemí bylo realizováno třemi způsoby podle terénu, ve kterém byl vstupní objekt umístěn. Smyslem bylo zajistit dostatečné nakrytí podzemních prostor za vchodovým objektem.
   V prudkých svazích vedla do podzemí tvrze rovná chodba. Toto řešení bylo nejjednodušší a nejlevnější. Naopak v rovném terénu se používalo řešení nejdražší, kdy byla potřebná hloubka dosažena šachtou vybavenou výtahem. 
   V případech mezi dvěma výše uvedenými krajními možnostmi byla zvolena tzv. svážnice. Svážnice byla šikmá chodba do podzemí tvrze, ve které jezdily 2 vozíky klínového tvaru. Na klínový vozík v horní stanici najel běžný vozík úzkorozchodné dráhy používaný v podzemí tvrze. Svážnice končila pod úrovní podlahy hlavní galerie (chodby). Po dosažení spodní stanice ve svážnici mohl naložený vozík pokračovat v jízdě po koleji v hlavní chodbě.  
   A právě zde bylo využito principu Cimrmanova bezmotorového důlního výtahu. Vozíky byly vzájemně spojeny ocelovým lanem pomocí kladek v horní části svážnice. To umožňovalo používat druhého vozíku jako protizávaží. Protože dolů se zpravidla vezl náklad těžší, tedy plné bedny s municí a dalším materiálem, zatímco nahoru se vozily bedny prázdné, vyřešila se tím potřeba těžšího horního vozíku. Svážnicový výtah se tak obešel bez motorového pohonu na rozdíl od pozemní lanovky na Petřín v Praze nebo na Hrebienok ve Vysokých Tatrách, které fungují na podobném principu. 
   Ze stavebně dokončených dělostřeleckých tvrzí byl svážnicový výtah použit ve tvrzi Bouda a Hůrka. Obě jsou veřejnosti přístupné, avšak na Boudě se výtah nedochoval. Naštěstí je alespoň ve tvrzi Hůrka u Králík ve východních Čechách vidět kompletní a funkční šikmý výtah ve svážnici, spojující vchodový srub s podzemím tvrze.
   O tom, jak se toto řešení ocitlo na kreslících prknech projektantů československého opevnění, není prozatím nic bližšího známo. Zachovala se však vzpomínka na jednoho z důstojníků ŘOP, který během poledních přestávek bavil své kolegy příhodami a nápady svého „strýce Jarka“. Další důstojník, sloužící pro změnu u ŽSV Liberec, prý měl manželku, pocházející z Liptákova. Inu, svět je malý a o náhody není nouze. Která z těchto stop povede skutečně k Cimrmanovi, je předmětem dalšího výzkumu.
 
Možné výhrady vůči autorství vynálezu
   Může se stát, že výše uvedené informace budou zpochybněny jak Mistrovými příznivci, tak jeho odpůrci. 
   Příznivci mohou namítat, že Cimrman nevyzýval k násilí (ani proti nenáviděnému Rakousku) a s použitím svého vynálezu v oblasti vojenství by nikdy nesouhlasil. To je jistě závažná námitka. Cimrman zásadně nevynalézal v oblasti zbraní. Jeho jediným významnějším působením v ozbrojených silách bylo členství v tibetské armádě, ovšem jako kapelník vojenské hudby. Tibet navíc v té době s nikým neválčil.
   Cimrman však také nebyl naivní pacifista. Věděl, že hrozbu je možné vyvážit jinou hrozbou a tím ji případně i eliminovat. Význam rovnováhy poznal na své cestě do Japonska, odkud si přivezl japonské přísloví „Kolik třešní, tolik vyšní.“ Ostatně rovnováha sil hrála velkou roli právě u jeho vynálezu. Navíc byl vlastenec. Opevnění mělo také chránit jeho milované Sudety, o kterých napsal píseň Sudety krásné, Sudety mé. Zkrátka důvody proč by Cimrman s využitím svého vynálezu v opevnění souhlasil, jsou silnější.
   Mistrovi odpůrci mohou zpochybnit Cimrmanovo autorství bezmotorového výtahu tvrzením, že toto řešení se objevilo již ve francouzské Maginotově linii, ještě před zahájením výstavby československého opevnění. Pokud by se to prokázalo, bylo by to ovšem jen posunutí využití Cimrmanova vynálezu o několik let dříve. Jak známo, Cimrman působil i ve Francii. Inspiroval například Eiffela při projektování jeho známé pařížské věže. Francouzi také ve svém jazyku dali název jednomu z jeho vynálezů, když Járovce začali říkat žárovka. Je tedy možné, že převzali i tento Cimrmanův vynález.
   V každém případě je Cimrmanův princip bezmotorového výtahu důkazem jeho geniality a výjimečnosti. Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory a můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak asi všechno, co proti tomu můžeme dělat.
 
 
 
Použitá literatura a prameny:
Jára Cimrman. Wikipedie, Internet
Jára Cimrman, Životopis. Osobnosti.cz, Internet
Jára Cimrman, ležící, spící. CSFD.cz, Internet
LAKOSIL, Jan; DUBÁNEK, Martin: Nové putování po československém opevnění 1935-1989. Mladá fronta a. s., Praha 2017
RÁBOŇ, Martin: Králická pevnostní oblast. Spolek přátel čs. opevnění Brno, s. r. o., 2011
STEHLÍK, Eduard (komentář): Pamětní spis o česko-slovenském stálém opevnění. FORTprint, Dvůr Králové nad Labem, 2000
Archiv Muzea Cimrmanovy doby Příchovice 
 

Náhledy fotografií ze složky Vynález J. C. v čs. opevnění

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA