Jdi na obsah Jdi na menu
 


Taktika Stráže obrany státu a sudetoněmeckých povstalců v září 1938 1. část

14. 6. 2016
Mgr. Martin Ivan
 
   Stráž obrany státu (SOS) byl zvláštní bezpečnostní sbor Československé republiky (ČSR). Během září 1938 se jeho příslušníci podíleli nejprve na potlačení 1. fáze Sudetoněmeckého povstání a poté na obraně pohraničí během 2. fáze povstání, která byla v podstatě nevyhlášenou válkou mezi Německem a ČSR. 
   Jednotky SOS byly obvykle prvními, které stály povstalcům v cestě. Proto se také právě ony s povstalci nejčastěji střetly a měly větší ztráty než čs. armáda. Následující text se věnuje ozbrojeným silám na obou stranách konfliktu a taktice, kterou používaly. 
 
Stráž obrany státu
 
Organizace SOS
   SOS byla v míru podřízena ministerstvu vnitra (MV) a při pohotovosti armády měla přejít pod ministerstvo národní obrany (MNO). Hlavním úkolem Stráže bylo v případě náhlého útoku zdržet nepřátelské jednotky v pohraničí a poskytnout armádě čas k zaujetí obranných postavení. 
   SOS tvořili příslušníci finanční stráže (FS), četnictva, státní policie (SP) a vojenské posily (VP). Později i členové dalších organizací, např.: Sokola, čs. státních drah, Rote Wehr (Rudá Obrana, organizace německých sociálních demokratů). 
   Stráž byla organizována po praporech, kterým veleli důstojníci armády. Celkem bylo zformováno 30 příhraničních praporů Stráže a jeden vnitrozemský (Praha), ve kterých bylo zařazeno přes 30 000 mužů. V českých zemích bylo příhraničních praporů 18. 
   Prapory se dělily na roty, čety a družstva, která měla mít 13 mužů s puškami, ručními granáty a lehkým kulometem, jako u pěších družstev armády. Počty mužů v družstvech však byly v praxi nižší, i vyšší. Základ družstev tvořily oddělení finanční stráže (OFS), četnické a policejní stanice, někdy i spojované do jednoho družstva a doplňované VP. 
 
Sestava SOS
   Sestava SOS byla rozdělena do tří sledů. Pozorovacího, tvořeného většinou OFS. Obranného sledu, který se vytvářel pouze v případě postačujícího početního stavu praporu, nebo v případě větší vzdálenosti mezi státní hranicí a hlavním obranným postavením. Sledu záloh, které byly motorizované. Do záloh byly zařazovány četnické pohotovostní oddíly (ČPO), sídlící v místě velitelství každého praporu, jednotky VP pod vedením četníků, případně oddíly SP.
   Do podřízenosti vojenských útvarů, v jejichž předpolí byly nasazeny, měly přejít družstva Stráže buď vyhlášením ostrahy hranic, nebo okamžikem přepadení státu protivníkem. Neměly však být slučovány do větších jednotek, ale měly být prozatím vřazeny do stavu té vojenské jednotky, která daný úsek obsadila.  
 
Plánovaná taktika SOS
  Většina družstev byla umístěna v terénu jako polní stráže. Měly sledovat svěřený úsek a zastavit postup nepřátelských hlídek. O silnějším protivníkovi podat ihned zprávu na své velitelství a klást co nejdéle odpor, aby ho zdržely. Poté měly ustoupit předem stanovenou cestou, aby se zúčastnily dalšího boje. 
   Pozorovací sled tvořila družstva, která obsazovala důležité přechody a návrší buď přímo na hranici, nebo v její těsné blízkosti. Jejich úkolem bylo chránit zabezpečovací zařízení na hranicích (závory Ippen apod.), pozorovat území sousedního státu a provádět zpravodajskou činnost. V případě napadení se měla bránit, ale neměla provádět silnější obranu na místě.
   Sled odporu před opevněním vytvářel opěrné body zpravidla na důležitých křižovatkách a využíval i předsunuté objekty lehkého opevnění (LO) vz. 36. Jeho úkolem bylo palbou zastavit nebo zpomalit protivníka a donutit ho k organizování útoku. Po jeho zahájení měly družstva Stráže ustoupit.
   Celkově bylo úkolem jednotek SOS v pásmu před opevněním uzavírat hranice, zamezit slabšímu nepříteli průzkum na čs. území, pozorovat nepřátelské území a provádět výzvědnou a obrannou službu. V případě silného náporu nepřítele měly tyto jednotky ustoupit po určených trasách a při ústupu zdržovat postup nepřátel na takticky výhodných místech. Na všech příhodných místech mělo být současně provedeno přerušení komunikací pomocí záseků, destrukce mostů apod.
   Jednotky Stráže umístěné za linií LO měly vytvořit obranný sled přímo v opevnění, spolu s vojenskými strážními oddíly. Osádky LO, tvořené členy SOS, byly plánovány jako nouzové v počtu 3 muži na objekt a 1 muž záloha jako spojka. 
   Sled záloh měl být nasazován na ohrožené úseky obrany k vyproštění obklíčených družstev, nebo k vytlačení jednotek protivníka za hranice. 
 
Podpůrné jednotky armády a MV 
   Vypuknutím Sudetoněmeckého povstání 12. 09. 1938 se zásadně změnila situace Stráže. Kromě očekávaného útoku z Německa musely jednotky SOS, většinou rozmístěné po družstvech podél hranic, čelit i demonstracím a útokům z týlu. 
   Protože by na takovou situaci ani společně s dalšími bezpečnostními organizacemi v pohraničí nestačily, poskytovala jim armáda a MV pomoc. 
 
Asistenční jednotky armády
   Armáda poskytovala v případech krizových situací místním úřadům asistenční (pomocné) jednotky. Vojenské asistence se dělily na neozbrojené (např. během povodní) a ozbrojené (při větších nepokojích). Ozbrojené asistence byly doprovázeny četníky a při zákrocích se řídily jejich pokyny.
   Asistenční jednotky v září 1938 nahrazovaly nedostatek záloh SOS a posilovaly ohrožené družstva a čety Stráže.
 
Pohotovostní jednotky armády
   Pohotovostní jednotky vytvořené armádou v létě 1938, z důvodů zhoršující se situace v pohraničí,  byly také druhem asistenčních jednotek. Oproti běžným asistencím však byly podporovány obrněnou technikou. 
   Armáda podle výnosu hlavního štábu z 25. 07. 1938 postavila 15 pohotovostních oddílů různé síly (z pěchoty podpořené motocyklisty, tančíky, obrněnými automobily a tanky), především pro uzavření pohybu na důležitých komunikacích v případě potřeby a pro podporu bezpečnostních složek působících v pohraničí. 
   Zhruba o měsíc později, výnosem hlavního štábu ze dne 31. 08. 1938, došlo k postavení dalších 29 pohotovostních čet. Ty měly především za úkol udržet důležité komunikační uzly v pohraničí v rukou státu. Pohotovostní čety se skládaly z pěší čety, která měla k dispozici jeden obrněný a jeden nákladní automobil. K pohotovostní četě také patřili dva četníci a dva motocyklisté.
   Během Sudetoněmeckého povstání se většina pohotovostních jednotek zapojila do bojů. Jejich podpora, zvláště obrněné techniky, byla pro jednotky SOS proti přesile povstalců velmi důležitá. Stráž neměla vlastní obrněnou techniku, protože plánované vyzbrojení ČPO obrněnými automobily se protahovalo.
 
Jednotky Rychlých divizí 
   Rychlé divize (RD) byly nejmobilnější částí čs. armády. Skládaly se z motorizované brigády (s motorizovanou pěchotou a lehkými tanky), jízdní brigády, dělostřelectva, motorizovaného přezvědného (průzkumného) oddílu a dalších jednotek.
   Hlavní štáb 13. 09. nařídil nasazení motorizovaných brigád rychlých divizí. Motorizovaná brigáda 1. a 4. RD se přesunula do západních Čech, motorizovaná brigáda 2. RD se po 14. 09. soustředila v prostoru Mohelnice – Šternberk, Rýmařov a Bruntál (do Bruntálu ale dorazily jednotky 2. RD až 23. 09.). Motorizovaná brigáda 4. RD se po potlačení první fáze povstání stáhla 17. září do prostoru soustředění své divize. Motorizované brigády 1. a 2. RD zůstaly v pohraničí až do vyhlášení mobilizace, poté se přesunuly do prostorů soustředění určených mobilizačním plánem.
   Během povstání zasahovali také nejméně jednou vojáci dragounských (jízdních) pluků RD při nepokojích 13. 09. a později i proti zběhům německé národnosti z tzv. Zelených kádrů.
 
Četnické soustředěné oddíly
   Soustředěné oddíly byly mimořádně vytvářeny z členů vícemužných (vícečlenných) četnických stanic, které mohly jednoho nebo dva muže postrádat. 
   Ministerstvo vnitra povolalo po vypuknutí Sudetoněmeckého povstání na pomoc ze Slovenska a Podkarpatské Rusi kromě ČPO i soustředěné četnické oddíly. Do Čech se přesunuly od 14. do 17. 09. vlakem a byly podřízeny velitelům praporů SOS nebo okresním úřadům a státním policejním úřadům.
 
Policie
   Policii v ČSR tvořily dva sbory, působící ve městech. Jejich oficiální názvy byly „Sbor uniformované stráže bezpečnosti“ (SUSB) a „Sbor neuniformované stráže bezpečnosti“ (SNSB). SUSB vykonával policejní službu správní a pořádkovou a SNSB plnil úkoly kriminální policie. Název „policista“ se ve služebních předpisech objevil až v roce 1938. 
   Kromě členů SUSB zařazených v SOS část policistů zůstala ve svých městských obvodech. Na rozdíl od četnictva mohli někteří z nich využít podporu obrněné techniky. Policie převzala od armády v roce 1937 devět starších obrněných automobilů Škoda PA-II, zvaných pro svůj tvar „Želva“. Vozidla byly rovnoměrně rozděleny mezi policejní ředitelství v Mostě, Liberci a Moravské Ostravě. V září 1938 se policisté s „Želvami“ zapojili do bojů s německými povstalci i polskými teroristy v okolí svých obvodů. 
 
Síly povstalců 
 
Freiwillinger Schutzdienst (Dobrovolná ochranná služba)
   Známá též pod názvem Ordneři (Ordnersgruppe). Založena 17. 05. 1938 Sudetoněmeckou stranou (SdP) po vzoru německé polovojenské organizace SA, oficiálně jako pořadatelská a pořádková služba. 
   Ve skutečnosti byli Ordneři zformováni jako úderné oddíly proti odpůrcům strany a pro ozbrojené útoky v pohraničí při plánovaném napadení ČSR Wehrmachtem. Proto členové Ordnerů tajně absolvovali v Německu školení a výcvik pod vedením příslušníků SA a SS. Během vyšetřování případu pašování 50 kusů pistolí na Jesenicku se dokonce zjistilo, že s těmito zbraněmi plánovali místní henleinovci přepadnout stráže části linie LO. 
   Výzbroj byly zbraně pašované do republiky. Kromě zmíněných automatických pistolí i ruční granáty, kulometné pistole (samopaly) a výbušniny. 
   Během 1. fáze Sudetoněmeckého povstání se útoků na státní úřady účastnili spolu s Ordnery i běžní členové SdP. 15. 09. byly tyto oddíly vládou rozpuštěny. Označení Ordneři se později užívalo i pro Sudetoněmecký Freikorps.
 
Sudetendeutches Freikorps - SdFK (Sudetoněmecký sbor dobrovolníků)
   Vznikl v Německu 17. 09. 1938 po potlačení 1. fáze Sudetoněmeckého povstání. Velitelem SdFK byl Konrád Henlein, zástupcem Karl Hermann Frank. Náčelníkem štábu byl bývalý důstojník generálního štábu rakousko-uherské armády Anton Pfrogner.
   Freikorps tvořilo (k 01. 10.) přes 30 000 sudetských Němců uprchlých z republiky. Veleli jim záložní důstojníci československé a bývalé rakousko-uherské armády německé národnosti z Čech, Moravy a Slezska. Instruktory při jejich výcviku i akcích v ČSR byli spolu s důstojníky Wehrmachtu členové polovojenských organizací SA a SS. Pro nedostatek vhodných velitelů byli pověřováni i velením jednotek SdFK. 
   Freikorps se členil na čtyři skupiny, od 20. 09. na šest skupin podél německo–čs. pohraničí. Skupiny se dále dělily na prapory, roty, čety a družstva po 15 mužích.
   Výzbroj byly především rakouské pušky Mannlicher 1895, v menší míře německé samopaly Bergmann, těžké kulomety Schwarzlose a ruční granáty. Pro nedostatek výzbroje se používaly také kořistní zbraně čs. výroby.
   Příslušníci SdFK byli nasazováni na svých domovských úsecích z důvodů dobré znalosti prostředí. K prvním akcím došlo v noci 19. 09., k posledním docházelo ještě na začátku října. Rozkazem 09. 10. byl Freikorps oficiálně rozpuštěn.       
 
Zelené kádry (také Zelené gardy) 
   Branci, vojáci aktivní služby nebo záložníci německé národnosti, kteří nenastoupili vojenskou službu nebo z ní zběhli. Skrývali se v lesích, kde vytvářeli ozbrojené skupiny.
   Podíleli se na akcích povstalců. Například se měli účastnit pokusu o puč v Bruntále 24. a 25. 09. 1938. Zasahovaly proti nim jednotky armády, které s pomocí četnictva pročesávaly lesy. Několik členů Zelených kádrů bylo při tom zastřeleno.
 
Podpůrné jednotky povstalců z Německa
   Ani povstalci se neobešli bez pomoci. To se týká jak příprav na ozbrojené akce před vypuknutím povstání, vytváření Sudetoněmeckého Freikorpsu v Německu i akcí během 2. fáze povstání.
 
SA - Sturmabteilung (Úderné či útočné oddíly) 
   Vznikly jako „stranická armáda“ Nacionálně socialistické německé dělnické strany (NSDAP), k útokům proti politickým protivníkům. 
   SA se podílely na zásobování, organizaci, výcviku a velení SdFK, který od nich převzal organizační strukturu. Skupiny SA se v některých případech také účastnily útoků Freikorpsu v čs. pohraničí.
 
SS - Schutzstaffel (Ochranný oddíl) 
   Původně založeny jako osobní stráž vedení nacistické strany. Po uchopení moci nacisty v Německu ve třicátých letech, se z SS stala početná elitní ozbrojená organizace, disponující i těžkými zbraněmi. 
   SS se podílely na výcviku a velení SdFK v Německu. Skupiny a jednotky SS se také účastnily některých útoků SdFK v čs. pohraničí. Například dvě roty v Ašském výběžku a na Chebsku.
 
Grenzwacht (Pohraniční stráž) 
   Její příslušníci se podíleli na zpravodajské činnosti vůči ČSR sledováním jednotek SOS. Během Sudetoněmeckého povstání podporovali, nebo se též účastnili některých útoků SdFK na budovy státních úřadů na hranicích.
 
Wehrmacht (Branná moc)
   Ozbrojené síly nacistického Německa v letech 1935 – 1945. V roce 1937 na příkaz Adolfa Hitlera vypracovali důstojníci Wehrmachtu Fall Grün (Případ Zelená), plán vojenského útoku proti Československu. V létě 1938 byla příprava na vojenské napadení ČSR zahájena. 
   Díky činnosti Abwehru (výzvědné služby) byly známy i podrobné informace o SOS. Plány útoku počítaly i s likvidací jednotlivých družstev Stráže na hranicích. Na osamoceně stojící budovy celních úřadů, OFS a polní stráže v terénu měly zaútočit jednotky pěchoty s podporou těžkých kulometů a dělostřelectva. Budovy úřadů stojící v obcích měly být napadeny z týlu oddíly sudetských Němců, vytvořených Abwehrem. Mělo se tak předejít ztrátám na životech civilního německého obyvatelstva. Vzhledem k zářijové krizi se však tyto plány neuskutečnily.
   Wehrmacht financoval ze svého rozpočtu SdFK. Poskytl styčného důstojníka v hodnosti podplukovníka do štábu SdFK, instruktory pro výcvik a část velitelů. Jednotky Wehrmachtu v některých případech podporovaly akce SdFK palbou těžkých kulometů přes státní hranice.