Jdi na obsah Jdi na menu
 


Taktika Stráže obrany státu a sudetoněmeckých povstalců v září 1938 2. část

14. 6. 2016
První fáze Sudetoněmeckého povstání 12. – 16. 09. 1938
 
Přípravy
   Zhoršující se politická situace od obsazení Rakouska Německem na jaře 1938 a častější záchyty pašovaných zbraní naznačovaly, že se v pohraničí schyluje k ozbrojenému střetu.
   Armáda vytvořila v létě pohotovostní oddíly a čety s podporou obrněné techniky pro působení v pohraničí. Od 06. 09. některým praporům SOS začala přidělovat VP z řad aktivně sloužících vojáků k zesílení střežení hranic. 
   Zemské četnické velitelství Praha 09. 09. informovalo podřízené stanice, že SdP nařídila pohotovost všech svých složek. Byla nařízena pohotovost četnictva, mimo zařazené v SOS.
   MV tentýž den upozorňovalo na možnost nepokojů v pohraničí a nařízení pohotovosti Stráže. Žádná opatření u SOS však neprovedlo. A to přestože sudetští Němci začínali demonstrovat a od 06. 09. v Norimberku probíhal sjezd nacistické strany, na kterém řečníci ČSR napadali.
    Ačkoli se Německo připravovalo na válku s ČSR, Adolf Hitler se pomocí požadavků Henleinovy SdP snažil republiku rozbít bez použití síly. Československá vláda a prezident Beneš se během září pod tlakem svých spojenců, Anglie a Francie, snažili vyjít požadavkům SdP vstříc. Hrozilo, že rozpory mezi sudetskými Němci a ČSR budou vyřešeny dohodou a plán na rozbití ČSR selže. Hitler s Henleinem se rozhodli situaci zvrátit vyvoláním povstání. 
 
Zahájení povstání
   12. 09. na sjezdu NSDAP promluvil Adolf Hitler a vyjádřil sudetským Němcům podporu. Projev byl v Sudetech hromadně poslouchán a hned po jeho ukončení vypukly nepokoje, během kterých byly ničeny české a židovské obchody. V některých okresech byly nepokoje tak intenzivní, že na ně úřady odpověděly vyhlášením stanného práva.
   13. 09. začaly ozbrojené skupiny Ordnerů a stoupenců SdP v západních Čechách obsazovat státní úřady a pokusily se o násilné převzetí moci, tedy o puč. Jejich taktikou bylo získat úřady nejprve psychickým nátlakem, např. údajným očekávaným vojenským zásahem Německa. Výhružky použití zbraní a ozbrojené útoky byly použity až poté, co předchozí snahy selhaly.
   Bezpečnostní složky republiky však kladly přesile povstalců odpor a povolaly na pomoc vojenské asistenční oddíly. Zvláště obrněná technika vojenských pohotovostních jednotek dokázala už jen svou přítomností přispět k potlačení agresivity útočníků. Ke srážkám došlo asi v 70 obcích, ve třech i ke ztrátám na životech (v obvodu praporu Falknov - Sokolov).
   Povstání bylo naplánováno narychlo a nebylo dostatečně připraveno. O jeho výsledku bylo rozhodnuto už 13. 09. večer. I když povstalci disponovali vlastními ozbrojenými jednotkami Ordnerů a velkým množstvím dalších příznivců, nedokázali čelit nejen armádním jednotkám s obrněnou technikou, ale ani početnějším bezpečnostním oddílům. Mezi nimi i ČPO ze záloh praporů SOS. 
   Nepokoje a ozbrojené střety pokračovaly i v dalších dnech, například 14. 09. při obsazování ústředí SdP v chebském hotelu Victoria. Neměly však z vojenského hlediska větší význam.
   Jediným skutečným úspěchem povstalců bylo ovládnutí obce Bublava, odzbrojení OFS, obklíčení četnické stanice (i s již propuštěnými členy FS) a odražení sousedního družstva Stráže, které přišlo obklíčeným na pomoc. Nakonec také zajetí obklíčených příslušníků SOS, kteří se vzdali, protože MV nepovolilo nasazení připravené vojenské jednotky. Důvodem byla obava, aby nedošlo ke střelbě do Německa, protože Bublava ležela na hranici.
 
SOS při zahájení povstání
   V důsledku pasivity MV nebyla SOS na povstání připravena. Jednotky Stráže sice od květnových mimořádných opatření držely pohotovost, týkala se však jen rezortních příslušníků pozorovacího sledu. Příslušníci FS navíc vykonávali také svou běžnou službu. VP z řad záložníků byly po zrušení ostrahy hranic propuštěny domů. 
   Přestože jedním z oficiálních úkolů SOS bylo i spolupůsobit při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti, MV tuto možnost nevyužilo. Pokud by to už 12. 09. udělalo, nemuselo dojít příštího dne ke známé tragédii v Habartově. (Přibližně ztvárněné ve filmu Dny zrady.) Při dobývání četnické stanice zde byli zavražděni dva četníci, dva další a manželka jednoho z nich byli těžce raněni. Během následného zásahu ČPO padli dva jeho členové.
   Stanici bránili sice jen čtyři četníci, v budově však byly uloženy uniformy a zbraně pro pět mužů VP. V případě jejich přítomnosti by se povstalci možná k útoku neodvážili, nebo by obrana stanice probíhala příznivěji. To je však samozřejmě jen spekulace. 
   Velitelé praporů Stráže v Čechách už od noci ze 13. na 14. 09. začali samostatně vyhlašovat pohotovost. MV, které jako tradičně váhalo, vyhlásilo pohotovost všem praporům SOS v Čechách až 16. 09.
 
Reakce úřadů na povstání
   Vláda vyhlašovala stanné právo postupně v dalších okresech, ve kterých k nepokojům došlo. Velení četnictva povolalo na pomoc ČPO a soustředěné četnické oddíly ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Armáda nařídila nasazení motorizovaných brigád rychlých divizí.  15. 09. vláda rozpustila Ordnery a Konrád Henlein uprchl i s vedením SdP do Německa. 16. 09. byla zakázána i SdP. 1. fáze sudetoněmeckého povstání byla potlačena.
 
Druhá fáze Sudetoněmeckého povstání 17. – 30. 09. 1938
   Jestliže během 1. fáze povstání byly ozbrojené střetnutí v menšině a jeho hlavním projevem byly demonstrace a násilné nepokoje, 2. fáze povstání už měla charakter občanské a pohraniční války.
 
Vznik a úkoly Sudetoněmeckého Freikorpsu 
   17. 09. Adolf Hitler schválil návrh K. H. Franka na vytvoření SdFK a K. Henlein v rozhlasovém projevu vyzval ke zničení Československa.
   18. 09. Henlein jako velitel Freikorpsu vydal rozkaz č. 1, ve kterém oznámil vznik sboru a určil závazné podmínky pro vstup. Sudetští Němci který uprchli z ČSR, byli urychleně připravováni pod vedením instruktorů Wehrmachtu, SA a SS. Příprava byla sice velmi krátká, část mužstva však již prodělala výcvik jako členové Ordnerů a většina ostatních prošla vojenskou službou v ČSR, nebo Rakousko-Uhersku. 
   19. 09. byl vydán rozkaz SdFK č. 3, vyzývající k zahájení akcí na všech úsecích v noci z 19. na 20. 09. a od 20. 09. podnikat větší akce i přes den. 
   Úkoly Freikorpsu byly přepady státních úřadů, stanovišť polních stráží SOS a získávání zajatců. Nacistický režim pomocí zajatců vydíral vládu ČSR. Hrozil, že za popravené sudetské Němce budou v odvetu popraveni zajatí občané republiky. To vysvětluje velmi mírné jednání MV vůči zadrženým povstalcům.
   V případě, že některý spolubojovník padne, nebo bude vážně raněn, měli jej členové SdFK dopravit zpět za hranice, aby o existenci oddílů nebyly důkazy. Toto opatření velmi ztížilo možnost zjištění skutečných bojových ztrát Freikorpsu. Jeho existence však úřadům ČSR nezůstala utajena. V dobových dokumentech je nazýván Sudetoněmeckou legií.
   Současně s formováním SdFK začali nacisté ve velké míře používat propagandu. Smyšlené zprávy o teroru vůči českým Němcům v republice byly vysílány rozhlasem a přispívaly k šíření strachu a nenávisti mezi německou menšinou. V důsledku propagandy uprchla do Německa většina obyvatelstva mnoha pohraničních obcí. Bojeschopní muži byli ihned verbováni do řad Freikorpsu.
   
Přepady úřadů a polních stráží SOS   
   Přepady celních úřadů, OFS a polních stráží pozorovacího sledu SOS byly nejčastějšími akcemi povstalců. Většinou probíhaly od 22:00 do 6:00, s využitím noční tmy a početní převahy. Neprováděl je pouze SdFK, ale i henleinovci, kteří zůstali v republice. Takové přepady byly nebezpečnější, protože přicházely nikoli od hranic, ale z týlu.  Družstva Stráže zlepšovaly obranu budov kopáním okopů v jejich okolí a měnily na noc stanoviště hlídek a polních stráží.
   Základním předpokladem úspěchu Freikorpsu bylo nepozorovaně se přiblížit a nečekaně zaútočit. Někdy se to podařilo a bylo možné dobýt budovu, nebo zajmout polní stráž. Pokud však bylo družstvo SOS varováno hlídkou, nebo služebním psem, stačilo zahájit obranu. Několik družstev uniklo zničení také díky upozornění důvěrníka nebo levicového Němce před útokem.
   Ani nečekaný přepad budovy obsazené členy Stráže nebyl zárukou úspěchu. Byly případy, kdy překvapení obránci, kteří spali oblečení a obutí, vyskákali okny a ustoupili do vnitrozemí. Nedaleko se ovšem zformovali, přešli do protiútoku a dobyli budovu zpět.
   Některé úřady byly dobývány i několik hodin. Masivní zděné domy bráněné dostatečným množstvím obránců však bylo těžké dobýt. Částečně, nebo zcela dřevěné stavby byly útočníky zapalovány, například pomocí otepí slámy. Několik jich také vyhořelo. Protože budovy byly jen zřídka zcela obklíčeny a útok byl veden ze dvou, nebo tří stran, případně v polokruhu, obránci mohli v nouzi ustoupit.
   Povstalci přepadali také LO vz. 36, které byly některými družstvy SOS využívány. V Petříkovicích u Trutnova (prapor Jičín) byl při napadení SdFK zastřelen dozorce FS, nacházející se mimo objekt. Družstvo u Kunštátu (prapor Rychnov) předcházelo tomuto riziku tím, že LO na otevřeném prostranství v noci nepoužívalo.
   Většinou přišla napadeným pomoc vlastních hlídek z terénu, sousedního družstva, jednotky ze sledu záloh praporu nebo od nejbližšího vojenského útvaru. Při protiútoku byl úspěšně využíván manévr napadení SdFK z boku, nejlépe ze strany, odkud to nečekali.
   Obvykle probíhal přepad družstva Stráže tak, že útočníci byli včas zjištěni a po kratším nebo delším boji odraženi. Poté se ztrátou jednoho nebo několika mrtvých, které odnesli spolu s těžce raněnými, ustoupili za hranice. Obránci, pokud se kryli v budově nebo okopech, zpravidla mrtvé nemívali. 
 
Přepady četnických stanic
   Četnické stanice v pohraničí byly slabým místem bezpečnostních sil ČSR. Z důvodu potřeby naplnění jednotek SOS byla část osazenstva odvelena a na stanici bývali většinou jen dva četníci. Pokud nebyla stanice základem družstva Stráže, bylo snadné ji přepadnout.
   Situace nebyla o mnoho lepší, ani když měla stanice telefon a sloužila jako sběrna zpráv, nebo stanoviště velitele roty (výjimečně čety) SOS. Znamenalo to pouze posílení o jednoho nebo dva členy Stráže. (Četníci na stanicích nebyli zařazeni v SOS.)
   Opomenutím zkušenosti z  1. fáze povstání, kdy byly četnické stanice přepadány, podceněním rizika a nedostatkem mužstva, došlo k přepadení a odzbrojení mnoha četníků povstalci. V lepším případě byli propuštěni, v horším zajati a odvlečeni do Německa.
   K nejhorší variantě došlo 22. 09. v Liptani (prapor Bruntál), kde shoda nešťastných okolností vedla k masakru dvou četníků a čtyř členů FS. (Na stanici byla sběrna zpráv, stanoviště velitele čety SOS a přítomna byla i dvoučlenná motocyklistická spojka.) Šlo o největší ztrátu bezpečnostních sborů ČSR během povstání na jednom místě. 
 
Ofenziva SdFK – černý čtvrtek 22. 09.
   Štáb SdFK se nespokojil pouze s přepadovými akcemi a naplánoval ofenzivu takřka podél celého česko – německého pohraničí. 21. 09. zachytili členové zpravodajského sledu SOS na více místech zprávy o větších akcích Freikorpsu, chystaných na 22. 09. Žádné opatření však nebyly nařízeny.
   V noci z 21. na 22. 09. bylo přerušeno spojení s Ašským výběžkem, který povstalci obsadili s pomocí jednotek SS. Cheb byl udržen díky zásahu silné vojenské asistence.
   22. 09. dopoledne bylo hlášeno napětí ve zbývajících hraničních výběžcích. Velitelé nižších jednotek Stráže obdrželi instrukce od centrálních úřadů setrvat na místě, při provokacích nezakročovat a zbraně použít jen v případě nejnutnější obrany.
   Po 12 hodině začal SdFK obsazovat pohraniční obce a výběžky. Německé obyvatelstvo se hromadně do povstání zapojilo. V Ašském a Osoblažském výběžku byly budovány na silnicích překážky, aby z vnitrozemí nemohla dorazit pomoc. Postupným obsazováním pošt povstalci přerušili telefonické spojení. Jednotlivá družstva SOS se ocitla v obklíčení a řada se jich v bezvýchodné situaci vzdala. (Ve výběžcích téměř nebyly vojenské jednotky.)
   Povstalci se opět snažili dosáhnout svých cílů nejprve bez boje. Vyjednáváním a nátlakem se pokoušeli přinutit příslušníky Stráže ke kapitulaci, nebo alespoň k odevzdání zbraní. Sliby o volném odchodu po odzbrojení však obvykle nedodrželi. V několika případech byly k zajetí družstev SOS využity davy německých civilistů, za kterými se členové Freikorpsu kryli.
   K zajetí některých družstev došlo také zradou německých a žel i českých příslušníků bezpečnostních sborů, ve Šluknovském výběžku dokonce okresních hejtmanů.
   Ve Šluknovském, Javornickém a Osoblažském výběžku se obrana zhroutila. V Broumovském výběžku se podařilo povstalce s pomocí armády zatlačit za hranice. V Javornickém výběžku byli zastaveni dřív, než dokázali odříznout Frývaldov (Jeseník) od železničního spojení s vnitrozemím. Bojovalo se také v nejmenším, Sudickém výběžku ve Slezsku. Ve Frýdlantském výběžku k větším akcím nedošlo. Ašský, Javornický a Osoblažský výběžek už zůstaly v moci SdFK.
   Družstva Stráže, nebo jejich zbytky, které nebyly zajaty, ustupovaly k hlavnímu obrannému postavení armády. Po cestě byly napadány. V Javornickém výběžku Freikorps dokonce přepadl vlak, kterým odjížděli do vnitrozemí příslušníci SOS a čeští civilisté.  
   Nižší velitelé Stráže čelili zajetí svých jednotek buď ústupem lesy, nebo spojováním do větších celků, na které si povstalci netroufli. Při ústupu do vnitrozemí byly nejúspěšnější družstva složená z četníků. To je možné vysvětlit disciplínou a vojenskou organizací četnického sboru, případně rozmanitější náplní služby, která kladla větší nároky na rychlé rozhodování a řešení problémů.
    V den ofenzívy SdFK padlo 14 obránců ČSR, zajato bylo asi 900 dalších obránců a stovky státních zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků. To byl největší počet ztrát během jediného dne za celý průběh povstání.
 
Reakce armády a SOS na ofenzívu
   SOS sice oficiálně přešla pod armádní velení již 22. 09. v 10:00, kdy byla vyhlášena ostraha hranic, odpoledne ale začala ofenzíva Freikorpsu. Armádní velitelé si tak jednotky Stráže začali přebírat až následující den.
   Povstalci měli být z obsazených hraničních výběžků vytlačeni jednotkami armády a SOS. To se podařilo částečně uskutečnit jen ve Šluknovském výběžku. Než stačily ozbrojené síly ČSR dokončit akce na Šluknovsku a zahájit je na Jesenicku a Osoblažsku, byla 23. 09. ve 22:30 vyhlášena mobilizace. Armádní jednotky se musely přemístit na úseky určené mobilizačními rozkazy. Šluknovský výběžek byl následně opět obsazen SdFK.
   Velení armády na situaci a stav Stráže reagovalo 23. 09. rozkazem k vystřídání vyčerpaných jednotek a novou směrnicí ke změnám taktiky SOS. Velké ztráty z 22. 09. byly totiž přičítány nedostatkům na straně jednotek Stráže a nikoli pasívnímu řízení MV. 
   Směrnicí bylo například nařízeno, aby bojová stanoviště byla schopná obrany i do týlu. Na noc bylo doporučováno měnit stanoviště družstev. Toto opatření však bylo během povstání prováděno a někteří velitelé je samostatně zavedli již v květnu. Hlavní změnou byl na rozdíl od úředníků MV pokyn k používání zbraní proti povstalcům.
 
Situace do konce povstání
   Od 23. 09. probíhaly přepady stanovišť SOS a přestřelky téměř po celé délce čs. – německé hranice. Jediným úsekem, kde útoky neprobíhaly, byl obvod praporu Moravské Budějovice. Důvodem byla zřejmě malá vzdálenost mezi linií LO a hranicí.
   Povstalci se pouštěli i do větších akcí. 24. a 25. 09. se pokusili o puč v Bruntále, který byl s pomocí armády a ČPO potlačen. Od 23. do 30. 09. probíhaly boje o Vyšší Brod, který během nich několikrát změnil „majitele“.
   30. 09. vláda ČSR přijala pod nátlakem mnichovský diktát. Bojové akce Freikorpsu oficiálně ukončil rozkaz č. 30. Tím bylo ukončeno i Sudetoněmecké povstání. Přes to pokračovaly v pohraničí útoky SdFK i na začátku října. 
 
Řešení zákazu střelby přes hranice
   Příslušníci Stráže měli během bojových akcí zákaz střelby (mimo případů nejvyšší nouze), v důsledku které by střely dopadaly na říšskoněmecké území. Smyslem tohoto nařízení MV bylo zamezit vniku ozbrojeného incidentu, který by mohlo nacistické Německo použít jako záminku k zahájení války. Úředníci však neřešili, jak mají obránci reagovat na útok povstalců, nebo „pouhou“ střelbu, vedené z Německa.
   Někteří velitelé SOS dokázali útokům u hranic čelit taktickým manévrem. Při protiútocích postupovaly jejich jednotky souběžně se státní hranicí a zahajovaly na Freikorps boční palbu, aby se nestřílelo přes hranici.
   Často ovšem obránci rozkaz nerespektovali, zvláště v případech, kdy byli ostřelováni z Německa. Protože nemohli svá stanoviště opustit, na palbu odpovídali, aby ji umlčeli a to i na rozkaz nižších velitelů SOS. 
   K nejtěžším přestřelkám docházelo ve dnech 26. 09. – 05. 10. u družstva Hardegg (prapor Znojmo). Útoky zde byly vedeny přes hraniční řeku Dyji s podporou Wehrmachtu, který ostřeloval budovu celního úřadu a přiléhající linii LO z těžkých kulometů. Protipalba družstva Stráže a osádek LO byla zřejmě účinnější, protože německá strana požádala o její ukončení. 
 
Psychika
   Boje během povstání byly náročné i na psychiku. Stalo se několik případů, kdy se příslušníci Stráže, zvláště na velitelských funkcích, psychicky zhroutili. Za všechny jeden příklad. U Mikulova (prapor Hodonín) se po odražení těžkého útoku a hádce s mužstvem, které nechtělo na úseku zůstat, nervově zhroutil velitel čety, policejní praporčík. Musel být převezen do nemocnice a nahrazen.
   Ani členové Freikorpsu nebyli těchto problémů ušetřeni. Přes nedostatek zpráv z druhé strany byl zaznamenán případ z Všerub (prapor Domažlice). 19. 09. zde družstvo SOS během asi hodinové přestřelky odrazilo útok SdFK bez vlastních ztrát. Útočníci však měli dva padlé a jednoho, který duševně onemocněl.  
 
Hodnocení taktiky SOS a povstalců
   
Hodnocení plánované taktiky SOS
   V důsledku mnichovského diktátu nedošlo k plánovanému napadení ČSR Německem a tím ani k boji mezi jednotkami Wehrmachtu a družstvy Stráže na hranicích. Ze známých plánů můžeme pouze odhadovat, jak by střetnutí probíhalo. 
   Odpor pozorovacího sledu SOS by proti početnějšímu, dobře vycvičenému protivníkovi, podporovanému dělostřelectvem, trval zřejmě velmi krátce. Větší zdržení by čekalo útočící jednotky hlouběji ve vnitrozemí, kde by narazily na záseky ostřelované družstvy sledu odporu. Zvláště družstva využívající LO vz. 36 by odolávala déle, než polní stráže na hranicích. 
   Jestli by dokázaly jednotky Stráže zdržet Wehrmacht dostatečně dlouho na to, aby čs. armáda stačila obsadit linii opevnění, už dnes nezjistíme. Od 22. 09. však velmi pravděpodobně ano, protože kromě ostrahy hranic byl vyhlášen také rozkaz k zajištění krytu hranic. Tedy nejvyšší stupeň zajištění hranic. Vojenské jednotky v opevnění a hlavním obranném postavení měly dosáhnout plné bojové pohotovosti. Stačily by tedy reagovat velmi rychle.
 
Hodnocení taktiky SOS při bojích s povstalci
   Zásadním nedostatkem plánů pro boj v pohraničí i velitelů praporů SOS bylo, že nepočítali s možností větších akcí vnitřního nepřítele. Případy odhaleného pašování zbraní a zvláště průběh 1. fáze povstání však naznačovaly, že k takové situaci může dojít. V této oblasti příprava Stráže selhala. Částečnou omluvou je pasívní a příliš opatrný způsob, jakým ji řídilo MV.
   Celkově si však vedly jednotky SOS v bojích s povstalci dobře a to jak v obraně, tak v méně častých útocích. Na základě těchto zkušeností a pozdějších bojů s Maďary na Slovensku a Podkarpatské Rusi, je možné předpokládat, že podobně by obstály i v bojích s Wehrmachtem.
 
Hodnocení taktiky povstalců
    Sudetoněmečtí povstalci neměli před zahájením obou fází povstání dostatek času na přípravu. To se promítlo do krátkého průběhu 1. fáze, i do začátku 2. fáze povstání, kdy došlo v několika případech k nasazení nedostatečně vycvičených jednotek  SdFK.  
   Nedostatkem povstalců byla také absence protitankových zbraní, nebo alespoň průrazné munice do kulometů, v důsledku níž nedokázali čelit obrněné technice. 
   Naopak výhodou byla masová podpora německého obyvatelstva v pohraničí. To bylo ochotné během ofenzívy Freikorpsu zajímat členy bezpečnostních sborů ČSR, ačkoli bylo vyzbrojené často jen domácím nářadím.
   Co se týká úspěchů, více jich dosáhli pomocí lstí, v jejichž vymýšlení projevili pozoruhodnou schopnost. Prokázali tím, že tak zvaná „Nordická lest“ evidentně pochází z germánského prostředí. 
   Objektivně je třeba připomenout, že mnohé úspěchy SdFK byly dosaženy díky využití chyb MV při řízení bezpečnostních sborů. V některých bojových akcích totiž Freikorpsu nebyla platná ani mnohonásobná početní převaha.
   Velkým problémem povstalců bylo, že se nechali ovlivnit nacistickou propagandou a pod jejím vlivem se při svých akcích dopouštěli zločinů proti zajatcům i civilnímu obyvatelstvu. Freikorps si tak vysloužil označení teroristická organizace. 
   Henleinovi stoupenci z řad sudetských Němců nedokázali prohlédnout, že jsou jen nástrojem k  rozbití demokratické ČSR. I přes dočasné vítězství prostřednictvím mnichovského diktátu svůj boj za odtržení od republiky nakonec prohráli.     
 
 
 
Použitá literatura a prameny:
BENEŠ, Jaroslav: Finanční stráž československá 1918 – 1938. FORT print, Dvůr Králové nad Labem 2005
HRADILOVÁ, Jana: Domů do říše! Rok 1938 ve světle literatury a pramenů SOkA Jeseník. (Státní okresní archiv Jeseník) In: VIII. svatováclavské česko-polsko-německé setkání v Jeseníku 2008. Sborník referátů. Jeseník 2008
LAKOSIL, Jan: Plány německého úderu. In: Extra VÁLKA, Stráž obrany státu č. 16, Extra Publishing s. r. o., Brno 2015 
LÁŠEK, Radan: Jednotka určení SOS - díl první, druhý a třetí. Codyprint, Praha 2007
PROCHÁZKA, Petr: Příběhy z pohraničí. Hnutí Brontosaurus Jeseníky, Jeseník 2007
VISINGR, Tomáš: Pancíře na hranicích. In: Extra VÁLKA, Stráž obrany státu č. 16, Extra Publishing s. r. o., Brno 2015 
Zpráva Friedricha Köchlinga o jeho působení u Sudetoněmeckého Freikorpsu. www.fronta.cz

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA