Jdi na obsah Jdi na menu
 


Češi, Němci a smíření

11. 12. 2015
Mgr. Martin Ivan
 
 
   Němci žili v pohraničí Zemí Koruny české od 13. století, kdy se zde začali usazovat na pozvání místních vládců v rámci velké středověké kolonizace. Jesenicko bylo kolonizováno současně vratislavskými biskupy ze severozápadu a moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem, bratrem českého krále Přemysla Otakara I., z východu od Opavy a Krnova. Společné soužití obou etnik probíhalo po staletí v míru, s výjimkou husitských válek, kdy se většina Čechů přidala  ke kališníkům a většina Němců zůstala věrná katolické církvi.
   Vztahy mezi Čechy a Němci se zásadně zkomplikovaly se vznikem evropských nacionalismů v 19. století. České země byly v té době součástí Rakousko–Uherské monarchie a ani tehdejší vídeňské vládě se nepodařilo národnostní spory v českých zemích vyřešit. Dědictví nacionalismu převzala v roce 1918 po zániku Rakouska–Uherska nově vzniklá Československá republika. Zatímco Češi hodlali vytvořit vlastní národní stát spolu se Slováky, které označovali jako část společného Československého národa, Němci se vznikem Československa nesouhlasili. 
   Sudetoněmečtí poslanci Říšské rady vyhlásili čtyři pohraniční provincie, které chtěli připojit k Rakousku. Jesenicko náleželo do provincie Sudetenland (Sudetsko). Československá vláda však jejich separatistické snahy neuznala a začala na přelomu let 1918 a 1919 obsazovat historická území Koruny české vojskem. Protože němečtí separatisté neměli vlastní ozbrojené síly, nekladli větší odpor. Přes to bylo při srážkách s českými vojáky zastřeleno přes 10 osob. Další mrtví v česko–německém konfliktu přibyli už 04. 03. 1919, kdy německé obyvatelstvo ČSR demonstrovalo za své právo na sebeurčení a současně vyhlásilo jednodenní generální stávku. Demonstrace byly potlačeny československou armádou, při čemž bylo zabito 54 osob. Mnozí Němci si to zapamatovali.
   V dalších letech se situace zklidnila. Přes nedořešené postavení národnostních menšin se demokratická ČSR chovala k Němcům zodpovědně. Měli vlastní politické strany, školství, nakladatelství, spolky a organizace. V místech s více jak 20 % menšinou byl druhý úřední jazyk němčina. Kromě přiměřené samosprávy však čeští Němci neměli také vysílání rozhlasu v německém jazyce. Tento nedostatek vláda ČSR napravila v roce 1938, to však již bylo pozdě.
   Světová hospodářská krize, která zasáhla na počátku 30. let ČSR, postihla především pohraničí. Byl zde silně zastoupen lehký průmysl, který ztrácel odbyt a tak byla v Sudetech větší nezaměstnanost. Této situace využil Konrád Henlein v čele nacionalistické Sudetoněmecké strany. Populistickými sliby  a národnostním štvaním si získával stále více německých voličů. Výrazně mu v tom pomáhal nacionálně socialistický režim v sousedním Německu. Od roku 1933, kdy se stal říšským kancléřem Adolf Hitler, vysílal německý rozhlas propagandu zaměřenou nejen na své občany, ale i Němce v zahraničí.
   Ostatní německé politické strany nebyly schopné výrazněji vlivu  nacionalistů čelit. Menší strany se stávaly součástí Sudetoněmecké strany, protože přicházely o voliče a členy. Sociální demokraté a komunisté dále vzdorovali, ale zůstávali bez podpory státu. Ten jim neposkytl ani možnost zaměstnání při výstavbě pohraničního opevnění. Z důvodu utajení byla výstavba svěřena výhradně českým firmám. U těžkého opevnění by toto opatření bylo pochopitelné. V případě lehkého opevnění však bylo přehnané. Později se ukázalo, že bylo i zbytečné. Nacistická výzvědná služba dokázala zjistit o pohraničním opevnění dostatek informací k plánování útoku na ČSR.
   V druhé polovině 30. let se většina politických vůdců českých Němců dopustila osudové a tragické chyby. Pod vlivem populistické a nacionalistické propagandy se prostřednictvím Sudetoněmecké strany přiklonili k nacistickému Německu a začali s ním spolupracovat na zničení republiky. Přestože mohli své problémy v ČSR vyřešit jednáním, rozhodli se republiku rozbít odtržením pohraničí, obývaného převážně Němci. Po dohodě s Adolfem Hitlerem začali klást vládě stále další požadavky.
   V situaci, kdy hrozilo, že vláda na jejich požadavky přistoupí a konflikt bude zažehnán, zahájili v Sudetech povstání. Signálem byl štvavý projev Adolfa Hitlera vysílaný rádiem 12. 09. 1938. Následující den se spory mezi Čechy a Němci začaly po letech opět řešit zbraněmi. Řada německých povstalců byla natolik zfanatizovaná nacistickou propagandou a rozhněvaná domnělými nebo skutečnými nespravedlnostmi, že se dopouštěla vůči českým civilistům a zajatým příslušníkům bezpečnostních sborů krutostí, nebo dokonce vražd. Povstání, které probíhalo jen v západní části Čech, bylo ovšem špatně připraveno a tak bylo během několika dní s pomocí armády potlačeno.
   17. 09. dostalo povstání novou energii. V Německu byl se souhlasem Adolfa Hitlera vytvořen Sudetoněmecký dobrovolnický sbor (Sudetendeutsche Freikorps). Jeho příslušníky se stávali sudetští Němci, kteří uprchli z ČSR. Výzbroj a instruktory poskytlo Německo. Ozbrojené útoky proti státním orgánům v pohraničí se obnovily v ještě větším rozsahu. Aktivita Freikorpsu vyvrcholila ofenzívou 22. 09. Asi 30 000 povstalců zaútočilo na větší část pohraničí a s podporou nacistických SA a SS obsadilo téměř všechny hraniční výběžky ČSR zasahující do Německa. Stráž obrany státu (SOS), hájící hranice republiky, už na takový nápor nestačila a musela na pomoc povolat armádu. Společnými silami a s podporou obrněné techniky se dařilo Freikorps zatlačovat zpět k hranicím. Protože 23. 09. večer byla vyhlášena mobilizace, musely se armádní jednotky přesunout na místa určená mobilizačními rozkazy. Z tohoto důvodu nebylo možné hraniční výběžky od povstalců zcela vyčistit.
   V následujících dnech pokračovaly boje mezi SOS, armádou a Freikorpsem až do 30. 09., kdy byla v Mnichově podepsána dohoda, která ČSR nařizovala odstoupit pohraniční území obývané více jak 50 % Němců ve prospěch Německa. I po tomto datu však docházelo k útokům příslušníků Freikorpsu na členy bezpečnostních sborů a armády. Během povstání padlo nejméně 63 obránců republiky. Od ukončení bojových akcí Freikorpsu 30. 09. do jeho rozpuštění 09. 10. padlo dalších 10 příslušníků bezpečnostních sborů a armády ČSR.
   Sudetští Němci zdánlivě dosáhli vítězství. Většina populistických slibů, které dostali od Konráda Henleina jim však nebyla splněna. Udělali jen špinavou práci pro Adolfa Hitlera, který zbavil ČSR území s budovaným pohraničním opevněním a mohl tak zbytek českých zemí v březnu 1939 snadno okupovat. Tyto události si pro změnu zapamatovali Češi.
   Po 2. světové válce, kterou Německo prohrálo, došlo k zúčtování. ČSR znovu získala své pohraničí. Naprostá většina českých Němců byla zbavena občanství, byl jim zabaven majetek a v letech 1945 – 1946 byli vysídleni do Německa. České obyvatelstvo bylo tak rozhořčeno událostmi z roku 1938, německou okupací a nacistickým terorem, že nedělalo rozdíly mezi Němci a nacisty. Místo spravedlivých trestů tak docházelo často ke slepé a nespravedlivé pomstě. V některých případech se zločinů na českých Němcích dopustili bývalí čeští kolaboranti, kteří se po válce prohlásili za partyzány a chtěli si tak udělat zásluhy a alibi. Protiněmecká atmosféra byla tak silná, že z ČSR dobrovolně vycestovalo do Německa i mnoho levicových Němců, kteří se proti republice nijak neprovinili.  
   Uchopením moci komunisty v Československu v roce 1948 se konflikt mezi oběma etniky zakonzervoval, místo aby se smírně řešil. Komunistické straně se hodil obraz nacistických sudeťáků jako nepřátel republiky, protože se měla vůči komu vymezovat. Na druhé straně vzniklo v Německu Sudetoněmecké krajanské sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft), jako spolek zastupující Němce vysídlené ze Sudet. Spolek sdružoval tři hlavní skupiny: katolíky, nacionalisty, sociální demokraty a menší skupinu evangelíků. Velký vliv na vedení spolku měli od začátku nacionalisté, přestože byli v menšině. Z toho také vyplývaly cíle sdružení. Kromě hájení zájmů sudetských Němců a podpory partnerství mezi Čechy a Němci to bylo prosazení právního nároku na ztracenou vlast a náhradu za konfiskovaný majetek. Vzájemné slovní napadání a obviňování neumožňovalo klidný dialog.
   Po roce 1989 se situace začala měnit. Zástupci Československa, později České republiky a Sudetoněmeckého krajanského sdružení spolu začali komunikovat. Přestože s tím radikálněji smýšlející Češi a sudetští Němci nesouhlasili, představitelé obou stran si vyměnili vzájemné omluvy za činy, kterých se proti sobě dopustily. Problém majetkových požadavků byl vyřešen v roce 1997 uzavřením česko–německé deklarace, ve které se zástupci České republiky a Spolkové republiky Německo zavázali, že nebudou zatěžovat vzájemné vztahy právními a politickými otázkami pocházejícími z minulosti. V roce 2015 byl Sudetoněmeckým krajanským sdružením zrušen cíl prosazení právního nároku na ztracenou vlast a náhradu za konfiskovaný majetek.
   Mnoho běžných Čechů a bývalých sudetských Němců se začalo usmiřovat ještě dřív, než jejich političtí představitelé. Zvláště němečtí křesťané navazovali kontakty s církvemi v jejich bývalých obcích. Poskytovali i finanční podporu při opravách a rekonstrukcích kostelů a poutních míst, které někteří z nich sami v mládí navštěvovali. Při společných náboženských poutích se také vzájemně setkávali.
   Ačkoli čeští komunisté a nacionalisté před sbližováním se sudetskými Němci varovali, tato varování se ukázala jako neopodstatněná. Po roce 2004, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie, mohli se zde bývalí čeští Němci zcela legálně usazovat. K tomu však nedošlo. Pamětníci měli příliš vysoký věk, v Německu byla lepší životní úroveň a jejich potomci v českých zemích již nebyli doma. Pro vysoký věk a postupné vymírání bývalých německých občanů Československa také jejich účast na některých společných akcích postupně ustala.Takřka na poslední chvíli se tedy podařilo uskutečnit usmíření nejen mezi politiky, ale i obyčejnými Čechy a bývalými českými Němci. Alespoň těmi, kteří o to stáli. 
   Kromě zmíněných opravených církevních staveb připomínají smíření také některé pomníky. U obce Vápenná stojí obnovený Pomník obětem válek a násilí, který byl svědkem několikadenních bojů v době Sudetoněmeckého povstání. Po válce byl za komunistické vlády jako německý pomník zničen. K jeho obnově, na kterou přispělo i ministerstvo obrany ČR, došlo až po konci socialistického Československa. Na pomníku je nápis: „1914-1918 Kdybychom měli slova a řeč, nepotřebovali bychom zbraně. Věnováno obětem válek a násilí. Renovováno obcí Vápenná a ministerstvem obrany ČR 2003.“ V městě Vidnava, ve kterém padli při obsazování Freikorpsem dva členové finanční stráže, leží Kámen smíření a sounáležitosti. Společně jej nechali zhotovit současní čeští i bývalí němečtí občané Vidnavy. Horní plocha kamene má podobu krajiny. Na jeho bocích je český a německý nápis: „Natoč svou tvář ke slunci, ať stíny minulosti padnou za Tebe.“ 
 
 
 
Použité prameny:
 
Sudetští Němci. Wikipedie
Sudetoněmecké krajanské sdružení. Wikipedie
Sudetoněmecké povstání. Wikipedie
Sudetoněmecký sbor dobrovolníků. Wikipedie
Vysídlení Němců z Československa. Wikipedie 
 

Náhledy fotografií ze složky Češi, Němci a smíření

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA