Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie se opakuje? Československo 1938 a Ukrajina 2014

23. 3. 2015
Mgr. Martin Ivan
 
 
   Někdy se říká, že historie se opakuje. Doslova to samozřejmě není pravda, ale při bližším zkoumání historických událostí zjistíme, že za podobných okolností se skutečně dějí podobné věci. Dění v československém pohraničí a obecně ve střední Evropě v roce 1938 je tak přirovnáváno k událostem na Ukrajině a Krymu v roce 2014. V souvislosti s výše uvedeným je samozřejmě třeba zdůraznit, že Ukrajina není ve stejné situaci jako ČSR v roce 1938, Rusko není stejně totalitní stát jako bylo nacistické Německo a ruský prezident Vladimír Putin není typický diktátor, jako byl německý Vůdce Adolf Hitler. Podobnost obou situací je však v základních rysech více než zřejmá.
   Menší a vojensky slabší stát sousedí s větším a silnějším státem, který má vůči němu územní nároky. Tyto nároky uplatňuje větší soused s poukazem na ochranu příslušníků svého národa, kteří žijí v okrajových částech menšího státu jako národnostní menšina. V čele většího státu je politik s autokratickým stylem vládnutí, hlásá nacionalistické názory, je středem kultu osobnosti a v jeho zemi je potlačována opozice a omezovány nezávislé sdělovací prostředky.
   Zarážející podobnosti se však vyskytují i v detailním pohledu na rusko – ukrajinský konflikt. Především jde o politické směřování. ČSR byla na rozdíl od Německa demokratická země. Ukrajina byla ještě v roce 2013 vedena proruským prezidentem Janukovičem, který odmítl podepsat asociační dohodu s Evropskou Unií. Část občanů Ukrajiny proti tomu protestovala v Kyjevě na tzv. Euromajdanu. V důsledku vyhrocených okolností (proti protestujícím byly použity střelné zbraně) Janukovyč v únoru 2014 uprchl do Ruska a původním parlamentem byla jmenována nová, prozápadní, prodemokratická vláda a prozatímní prezident. Ruské vedení začalo po změně politického směřování považovat Ukrajinu za nepřátelskou zemi, stejně se chovalo nacistické Německo vůči ČSR.
   V obou případech se vyskytlo jednání vystižené českým příslovím „kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde“. Německá propaganda označovala bezpečnostní složky ČSR jako bolševicko – husitské hordy, terorizující německou menšinu. Jakýsi základ toto označení skutečně mělo. Komunistická (bolševická) strana byla v ČSR stranou parlamentní a Církev československá husitská existovala jako česká národní církev a pokračovatelka myšlenek husitství od roku 1920. Vliv náboženství byl však v bezpečnostních sborech omezen a politický vliv téměř vyloučen. Příslušníci bezpečnostních sborů nesměli být členy politických stran. Politické vedení republiky si bylo vědomo možnosti zneužití jakéhokoli národnostního konfliktu ze strany Německa a úzkostlivě dbalo na opatrné jednání státních orgánů vůči německé menšině.
 Kvůli menšinové účasti extrémně nacionalistických ukrajinských uskupení na Euromajdanu a v prozatímní vládě je Ukrajina ruskou menšinou a ruskými médii nazývána fašistickou a banderovskou. Kontroverzní ukrajinský politik Stepan Bandera ovšem nebyl fašista, ale nacionalista, který bojoval za samostatný ukrajinský stát proti všem, především s Poláky, i když i s použitím teroru. Za vyhlášení samostatné Ukrajiny po napadení Sovětského Svazu Německem byl nacisty, kteří chtěli Ukrajinu pro sebe, uvězněn v letech 1941 – 1944 v koncentračním táboře Sachsenhausen. Propuštěn byl za příslib spolupráce v době, kdy německá armáda již ustupovala a potřebovala i takové spojence, kteří byli dříve z politických důvodů nepřijatelní. Většina Ukrajinců ale během 2. světové války bojovala proti nacistům v  Rudé armádě nebo  partyzánských oddílech. 
   V nových volbách ukrajinské nacionalistické extrémní strany Svoboda a Pravý sektor zcela propadly. Občané Ukrajiny tím ukázali, že většina z nich nejsou extrémisté, ani fašisté. Ruskému vedení se však tato uskupení hodila k tomu, aby jejich existencí zdůvodnilo obsazení poloostrova Krym a jeho následné připojení k Rusku, protože ruská menšina prý byla v ohrožení. Právě vojenské obsazení Krymu vyvolalo mezi západními i českými politiky vlnu kritiky a přirovnávání Putina k Hitlerovi, Krymu k pohraničí ČSR a obecně ruské politiky k politice Německa v roce 1938.
   Zvláště srovnání politiky nacistického Německa a putinovského Ruska je principiálně přesné. Hitler se snažil vytvořit, nebo jak nacistická propaganda tvrdila, obnovit Německou říši (Svatou říši národa Německého, která obsahovala i neněmecké národy Evropy) a připojit k Německu všechna ztracená nebo nově nárokovaná území. Putin dává jasně najevo nostalgii po sovětské éře, kdy bylo Rusko světovou velmocí a snaží se toto postavení obnovit. Vede imperiální politiku vůči sousedům, jejichž území obývaná nespokojenými menšinami se snaží dostat pod vliv  Ruské federace i za cenu použití síly (konflikt s Gruzií o Jižní Osetii). Jako nástroj nátlaku na okolní státy  používá Putinův režim dodávky energetických surovin.
   Zabrání ukrajinské autonomní oblasti Krymu v březnu 2014 nepřipomíná tolik obsazení Sudet, ke kterému došlo až na základě Mnichovské dohody, jako spíše Anšlus (připojení) Rakouska 12. 03. 1938 k Německu. Na obě území vstoupila armáda sousedního státu ve spolupráci s místními příznivci. Rozdíl je pouze v tom, že ruští vojáci byli na Krymu neoznačeni a Putin zpočátku tvrdil, že jde o místní ruské milice. Následné připojení k sousednímu státu bylo potvrzeno lidovým hlasováním (referendem), ovšem vždy za přítomnosti cizí armády, což jejich věrohodnost narušuje.
  Jestliže nějaká událost na Ukrajině připomíná Československo v roce 1938, je to především snaha ruských separatistů o odtrhnutí východních pohraničních oblastí, zvláště v Doněcku a Luhansku, kde na začátku dubna 2014 vyhlásili vlastní republiky. Podobnost se sudetoněmeckým povstáním v pohraničí ČSR je hned v několika okolnostech. Obě povstání byly iniciovány zvenčí. V konfliktu proti sobě vystoupily dva různé národy. Povstalcům byla poskytnuta podpora sousedním státem, především propagandou, ale také dodávkami zbraní (rakouské a německé zbraně u henleinovců a zbraně, které používá jen ruská armáda u separatistů). Příslušníci ozbrojených sil byli nasazeni na území cizího státu (SA a SS v pohraničí ČSR, skupiny ruských výsadkářů a osádky obrněných vozidel na Ukrajině). V určitém okamžiku přešlo povstání v neoficiální válku mezi dvěma sousedními státy (založení Sudetoněmeckého Freikorpsu v Německu a vojenská podpora separatistů Ruskem, když jim hrozila porážka při ofenzívě ukrajinské armády, tak zvaná hybridní válka).
   Naskýtá se ještě jedna podobnost, ohledně slibů, které byly poskytnuty povstalcům a separatistům. Sliby sudetským Němcům o zlepšení ekonomické situace po připojení k Německu nebyly splněny. Sliby Vladimíra Putina obyvatelům Krymu o tom, že na poloostrově bude zřízena zvláštní ekonomická zóna s hernami a kasíny byly již také opuštěny.
   V západních médiích se připomíná další nápadná paralela. Rozbití Versailleské mírové dohody uzavřené po 1. světové válce ve srovnání s porušením Budapešťského memoranda z roku 1994, zaručujícího zákaz použít sílu proti ukrajinské celistvosti. Toto memorandum podepsalo kromě západních zemí také Rusko.
   Tímto ovšem podobnosti končí. Přesto, že je též připomínána politika appeasementu (ustupování) ze strany západních zemí vůči Německu, politika Západu vůči Rusku je jiná. Evropská unie i Spojené státy americké vyhlásily proti představitelům separatistů a některým ruským politikům po zabrání Krymu ekonomické sankce. Další sankce byly vyhlášeny během bojů na východní Ukrajině. Vladimír Putin odpověděl vyhlášením vlastních protisankcí na dovoz západního zboží a potravin do Ruska.
   Naskýtá se otázka, jaký bude další vývoj? Adolf Hitler po úspěších roku 1938 v Rakousku a československém pohraničí obsadil zbytek českých zemí v březnu 1939 a v září napadl Polsko, čímž rozpoutal 2. světovou válku. Vyskytly se názory, že další Putinův krok bude namířen proti některé z pobaltských zemí (Litva, Lotyšsko, Estonsko), ve kterých jsou početné ruské menšiny, aby vyzkoušel soudržnost NATO. Pokud by to skutečně podnikl, hrozilo by, že podobně jako Hitler rozpoutá velký válečný konflikt. Tato možnost je ovšem málo pravděpodobná. NATO dalo jasně najevo, že stojí za svými pobaltskými členy a to by byl i pro Rusko příliš silný protivník. 
   Je ještě jeden závažný důvod, proč pravděpodobně k dalším větším konfliktům mezi okolními zeměmi a Ruskem nedojde. Tím důvodem je ekonomika. Hitler nechal všechny obsazené nebo dobyté země vykrást, aby podpořil německou ekonomiku, kterou zbrojení pochopitelně zatěžovalo. Území, která Rusko zabralo nebo kontroluje, k nijak bohatým nepatří. Spíše samy potřebují pomoc. Na Krymu sice Rusové znárodnili rozsáhlý ukrajinský státní i soukromý majetek, žádný velký zisk to však nebyl. Putinovu režimu ale začínají chybět prostředky. Rusko má největší zisky z vývozu ropy. Kombinace dlouhodobě nízké ceny ropy, slabě fungující ekonomiky a západních sankcí (v tomto pořadí důležitosti) Rusko ekonomicky oslabují. Vláda již musela přehodnotit plán modernizace armády. Jednoduše řečeno, válka nebude, protože na ni nebudou peníze.
 
 
 
Použitá literatura a prameny:
 
Anšlus. Wikipedie, otevřená encyklopedie, Internet
Krym je jako Sudety, tvrdí západní politici a média. Matoušek Ondřej, PohledZvenku.cz
Politici srovnávají: Putin jako Hitler, Krym jako rok 1938. ceskatelevize.cz
Stepan Bandera. Wikipedie, otevřená encyklopedie, Internet
Sudetoněmecké povstání. Wikipedie, otevřená encyklopedie, Internet
Sudetoněmecký sbor dobrovolníků. Wikipedie, otevřená encyklopedie, Internet
Ukrajinská krize. Wikipedie, otevřená encyklopedie, Internet
Vladimír Putin. Wikipedie, otevřená encyklopedie, Internet   
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA