Jak jsme na tom 80 let od Mnichova a zániku ČSR
23. 2. 2019
Mgr. Martin Ivan
V roce 2018 jsme si kromě 100 let od vzniku Československé republiky (ČSR) připomněli i 80 let od Mnichovské dohody. Letos je to také 80 let od zániku zbytku republiky a okupace českých zemí nacistickým Německem.
Tato výročí vyzývají k tomu, zamyslet se, jak jsme na tom s informovaností o událostech před 80 lety a jak je na tom Česká republika (ČR) dnes ve srovnání s tehdejší situací.
Informovanost o událostech roku 1938 a 1939
Je třeba začít známým problémem českého školství a to je výuka moderních dějin. Jak známo, moderní dějiny se na školách probírají nedostatečně, nebo vůbec. Podle pracovníků ze školství jsou příčinou osnovy, které se příliš věnují starším obdobím lidských dějin a dějiny 20. století ponechávají zcela na závěr školního roku. V důsledku školních akcí, které na koci roku bývají, se pak učivo nestihne probrat.
Snad s tím na ministerstvu školství něco brzy udělají, protože důsledkem je malá znalost o moderní historii u mladších ročníků. Větší povědomí je u starších generací, ovšem ovlivněné komunistickým výkladem dějin, který má žel velkou setrvačnost.
Stále proto přetrvává zjednodušený pohled na rok 1938 a malé vědomosti o tom, co se dělo tehdy a v roce 1939. Veřejnost zpravidla nezná podrobnější informace a jejich souvislosti. Je málo známo, že pohraniční opevnění nebylo dobudováno, modernizace armády nebyla dokončena a především, že pohraničí nebylo vydáno bez boje.
O střetech s henleinovci existuje jakési povědomí, ale o několika bitvách, které se Sudetoněmeckým Fraikorpsem svedly bezpečnostní síly ČSR, se mnoho neví. Podobně je to s vědomostmi o válce na Podkarpatské Rusi s Maďarskem v roce 1939.
Mezi laickou veřejností se dokonce objevují úvahy, že tyto události se připomínají málo, protože vzhledem k našim současným vztahům se západními státy o to není z oficiálních míst zájem. Stačí ovšem zapátrat pomocí internetového vyhledávače a hned je vidět, že to není pravda.
Tématům roku 1938 a 1939 se věnuje celá řada informačních zdrojů. Především, zvláště při kulatých výročích, veřejné sdělovací prostředky jako je televize a rozhlas (hlavně veřejnoprávní). Dále tištěná média, tedy noviny a časopisy. U časopisů je třeba vyzdvihnout hlavně ty z nich, které jsou obsahově zaměřeny na historii. Podrobnější informace poskytují odborné knihy a literatura faktu.
Patří sem i stálé expozice některých muzeí, hlavně v objektech čs. opevnění. A také pro veřejnost asi nejatraktivnější záležitost. Tou je činnost klubů vojenské historie a jimi předváděné bojové akce, často i s použitím replik historické vojenské techniky. Tyto představení jsou jak rekonstrukcemi skutečných událostí, tak přiblížením dobové taktiky ozbrojených sil. Předvádějí se na místech, kde k nim došlo, nebo na velkých pravidelných propagačních akcích armády a bezpečnostních sborů, jako jsou Bahna a Cihelna.
A nakonec je třeba zmínit internet, kde dochází na webových stránkách a YouTube k prolínání jednotlivých výše uvedených zdrojů.
Informací je tedy dostatek, seznamují se však s nimi hlavně zájemci o historii. Čtenáři bulvárních novin a diváci soukromých televizních stanic se s podrobnějšími informacemi obvykle nesetkávají, s výjimkou televizních kanálů zaměřených na dokumentární filmy. Zde by se uplatnil nový, kvalitně natočený historický film, který by dobové události zbavené komunistické ideologie přiblížil široké veřejnosti.
Na závěr této části textu je třeba se zmínit o některých nedostatcích historických článků a knih pojednávajících o letech 1938 a 1939. Přestože jsou již dlouho k dispozici archívy, stále se objevují nepřesné informace, pocházející z dob, kdy režim přístup do archívů běžně nedovoloval. Týká se to zvláště okolností, za jakých někteří z obránců ČSR padli.
Kromě toho se překvapivě u autorů historických publikací objevuje tendence, typická spíše pro minulý režim. A to je jednostranný pohled na tehdejší sudetoněmecké spoluobčany. Němci a tzv. sudeťáci jsou odsuzováni plošně, přestože příčinou tehdejší krize byli nacisté a příznivci Henleinovy strany. Stejně by bylo možné odsuzovat české občany republiky v době, kdy zde vládla a páchala zločiny komunistická strana. Ale u vlastních lidí rozlišit pachatele a oběti dokážeme.
Někteří autoři dokonce špatně nesou i usmiřování mezi potomky vysídlených sudetských Němců a českým státem. Ačkoli viníci jsou již dávno mrtví, a nelze za zločiny rodičů odsuzovat jejich děti, nebo dokonce vnuky.
Tento přístup připomíná první republiku, kde byli dlouho za nepřítele považováni Habsburkové a Rakousko. Mnohým při tom uniklo, že se objevila nová hrozba. Tou byli němečtí nacisté v čele s Adolfem Hitlerem.
Tím se dostáváme k souvisejícímu tématu. Jak je na tom naše republika dnes ve srovnání s tehdejší situací.
Srovnání současné a tehdejší situace
Začneme dobrými zprávami. ČR prožívá delší období míru, než bylo dopřáno ČSR. Je to i díky členství v Evropské unii (EU), protože státy které spolu obchodují, spolu obvykle neválčí. Prošli jsme sice stejně jako ostatní evropské země ekonomickou krizí, ve srovnání s krizí ve 30. letech jsme ji však díky sociálnímu systému lépe zvládli. Našimi sousedy jsou nyní demokratické země, většina z nich jsou současně i naši spojenci v NATO.
A teď méně dobré zprávy. Jsou zde okolnosti nepříjemně připomínající 30. léta. Naši politici, stejně jako jejich předchůdci, zanedbali některé oblasti ekonomiky. V několika krajích je tak jako před 80 lety dlouhodobě větší nezaměstnanost. A tento problém se týká znovu především odlehlejšího pohraničí.
K tomu se přidružila vysoká zadluženost mnoha jednotlivců i domácností, navazující obchodování s chudobou a neúměrné vymáhání dluhů exekucemi. Uvádí se, že až milion našich spoluobčanů je v exekuci. Tak se znovu vytvořila silná skupina obyvatel republiky, nespokojená se svou situací a s tím, že ji politici dostatečně neřeší.
V republice opět působí populistické a nacionalistické politické strany. Využily nespokojenost voličů s tradičními parlamentními stranami a situaci v době uprchlické krize. Rozpoutaly hysterickou kampaň proti uprchlíkům, ekonomickým migrantům a EU. Přestože se ukázalo, že naprostá většina uprchlíků ani migrantů k nám nemíří, s pomocí polopravd a manipulací získali populisté a nacionalisté hlasy nespokojené a méně vzdělané části obyvatel. Stačilo to k tomu, aby se dostali do parlamentu a na nejvyšší politické funkce.
Naštěstí nejsou populističtí politici jednotní. Někteří mají ekonomické zájmy, a proto chtějí zůstat v EU, jiní mají především zájmy politické a chtějí z Unie vystoupit.
Společně s populismem a nacionalismem se objevila obdoba předválečného antisemitismu. Tentokrát jsou za nepřátele civilizace označováni místo Židů muslimové. Je pravda, že pověst islámu velmi poškodil náboženský terorismus a extrémní pojetí náboženství například Íránem, Saúdskou Arábií a tzv. Islámským státem. Je ovšem také pravda, že extrémisté tvoří jen malou část z více jak miliardy muslimů. Ostatně většina bojovníků proti již poraženému fanatickému Islámskému státu byli právě muslimové.
Asi nejhorší zpráva je, že jsme opět v nevyhlášené válce se silnějším protivníkem. Někteří občané ČR si toho možná nevšimli, ale je to autokratický režim v Rusku v čele s Vladimírem Putinem. Ruská vojenská doktrína otevřeně označuje NATO jako svého nepřítele a Rusko vede proti západním demokratickým státům informační válku.
Jestliže ve 30. letech využívalo nacistické Německo k šíření propagandy především rozhlas a tak zvanou „šeptandu“, má dnešní putinovské Rusko mnohem lepší možnosti díky internetu a sociálním sítím.
Proruskou a protizápadní propagandu šíří v zahraničí propagandistické a dezinformační weby. Na Facebooku působí stejně zaměřené skupiny a v komentářích zase tak zvaní trollové, kteří mají za úkol zpochybňovat, cokoli se Rusku nehodí. Manipulující a propagandistická videa je možné najít i na YouTube. A starší generace, které nejsou na sociální sítě zvyklé, jsou ovlivňovány řetězovými maily. Tyto aktivity neprovádí jen samotní Rusové, ale často i prorusky orientovaní občané demokratických států.
S tím se pojí podobný jev jako v roce 1938 a 1939 během tak zvané druhé republiky. Pomlouvání a napadání bývalé hlavy státu. Tehdy to byl Edvard Beneš, který pod tlakem Německa po Mnichovu abdikoval a emigroval do zahraničí. V současnosti je to Václav Havel, který jako symbol protikomunistické revoluce a prosazování lidských práv, vadí i jako mrtvý příznivcům totalitních režimů.
Rusko je ve vedení informační války zatím úspěšné. Stačí sledovat komentáře pod různými zprávami na zpravodajských webech a na Facebooku. Podle jejich obsahu je poznat, že značná část našich spoluobčanů proruským dezinformacím podlehla, oficiálním sdělovacím prostředkům nedůvěřuje a souhlasí s vystoupením z EU a NATO.
Naše společnost je opět rozdělena. Tentokrát kromě politiky nikoli především národnostně, ale podle světových stran. Na příznivce demokratického západu a autoritativního východu (kromě Ruska i komunistické Číny). Smutné je, že k rozdělení výraznou měrou přispěli právě vysoce postavení čeští populističtí politici.
Protože vzdělanější část obyvatelstva populismu tolik nepodléhá, byli populisty jako nepřátelé označeni intelektuálové a zvláště novináři. Tedy tak zvaná „Pražská kavárna“, ačkoli samozřejmě jde o vzdělanější obyvatelstvo v celé republice.
A nyní pověstná třešinka na dortu. Stejně jako v roce 1938 u nás vznikají polovojenské skupiny, vymezující se proti státu. Tehdy to byli Ordneři, pořádková služba Henleinovy Sudetoněmecké strany, vyzbrojovaní nacisty proti ČSR. Dnes jsou to nacionalistické milice, které chtějí chránit republiku před invazí migrantů. Tak zvaní Českoslovenští vojáci v záloze chtějí dokonce v případě údajně připravované války NATO s Ruskem bojovat na straně Ruska. Naštěstí podobně jako populisté nejsou ani tito radikálové jednotní.
Trocha optimismu na závěr
Jak je vidět z výše uvedeného textu, dějiny se sice přesně neopakují, ale za podobných okolností se dějí podobné události. Podobnost současné situace a situace před 80 lety je znepokojující. Přes to není třeba propadat panice.
Ve 30. letech s námi nacistické Německo sousedilo. Dnešní Rusko je vzdáleno stovky kilometrů a i jeho nejbližší část, Kaliningradská oblast u Baltu je od nás oddělena Polskem. Jak by to vypadalo, kdybychom s putinovským Ruskem sousedili, je možné vidět na východě Ukrajiny. Podezřele to připomíná situaci v pohraničí ČSR v září 1938.
Od případné větší vojenské akce odstrašuje Rusko členství naší republiky a východoevropských států v NATO. Kritici aliance na internetu rádi tvrdí, že stačí jedna nová Mnichovská dohoda a bude po bezpečí. Při tom ovšem zapomínají, že NATO funguje jinak než předválečné spojenecké smlouvy.
Důkazem je situace v pobaltských státech Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Tyto státy mají vzhledem k dlouholeté okupaci Ruskem silné ruské menšiny. A jsou v podobné situaci jako ČSR před 80 lety. I proti nim používá Rusko informační válku a agresívní rétoriku. Jsou však členy NATO a proto se na jejich území střídají vojenské jednotky ostatních členů aliance. Jsou to sice relativně malé jednotky velikosti praporu, jako signál k připravenosti bránit pobaltské státy to však stačí.
Co se týká dezinformací na internetu, toto nebezpečí si již západní demokracie a členové NATO uvědomují. Podnikají proto příslušné kroky k omezení těchto aktivit. Jestli dokážou informační válce ze strany putinovského Ruska čelit, uvidíme v nejbližší době.
Existuje ještě jeden důležitý faktor. Nemůžeme na něj spoléhat, protože se jeho působení těžko předpovídá, ale můžeme v něj doufat. Tím faktorem je vyšší moc, nebo také osud. Již dvakrát se na území Ruska náhle zhroutily zdánlivě mocné režimy. Jednou to byla carská říše a potom komunistický Sovětský svaz.
Putinovské Rusko má dlouhodobé ekonomické problémy stejně jako jeho dva předchůdci. Neschopnost státu tyto problémy řešit může být příčinou náhlé změny ve vedení země, provedené někým nespokojeným, kdo k tomu bude mít příležitost.
V této souvislosti je možné připomenout jednu zajímavou záležitost. Minulý rok bylo v Ruské federaci zakázáno promítat v kinech americký akční film Útok z hlubin. Zápletkou filmu je pokus o puč v Rusku generálem, který nechal unést prezidenta a pokusil se na moři vyprovokovat válku s USA. Film končí díky spolupráci mezi Američany a Rusy pro Rusko i jeho prezidenta dobře. Zdá se však, že jen myšlenka na to, že by se někdo vůbec pokusil ruského prezidenta svrhnout, byla pro režim nepřijatelná.
Jestli to znamená, že si Vladimír Putin tuto hrozbu uvědomuje a obává se jí, se snad jednou dozvíme. Ale možná, že případné změny v Rusku proběhnou jinak. V každém případě doufejme, že to bude ku prospěchu samotného Ruska i zbytku světa.
Použité prameny:
Českoslovenští vojáci v záloze. Wikipedie
Armáda trollů. Wikipedie
Informační válka. Wikipedie
Putinismus. Wikipedie
Ruská propaganda. Wikipedie
